Štěničník (Iberis), patří k trvalkám, které si pro svoji krásu a nenáročnost najdou uplatnění na každé okrasné zahrádce. Jakmile se trochu rozroste, vytváří nízké ale široké polštáře pokryté sněhobílými květy. Jednotlivé kvítečky složené ze čtyř korunních a čtyř kališních lístků jsou seskupeny v hustých plochých latách na vrcholcích stonků, pod nimiž se na nízkém-maximálně 30 cm vysokém stonku ukrývají menší čárovité líty. Ty však v době plného květenství nejsou pod hrozny květů mnohdy ani vidět.

Jako většina okrasných rostlin mají i štěničníky své předchůdce, které planě rostou na skalnatých stráních ve východní Evropě, převáženě v oblasti Středozemního moře. Samotný rod Iberis zahrnuje okolo 40 druhů vyskytujících se jako vytrvalé ale i jednoleté polokeře.

V zahrádkách se nejčastěji pěstuje Ibris sempervirens s bílými až růžovofialovými květy, který se dokázal přizpůsobit středoevropským klimatickým podmínkám a výborně snáší i tuhé zimy.

Květenství

V našem prostředí štěničník rozkvétá na přelomu jara a léta v rozmezí dubna až června. Po odkvětu se vytvářejí plody v podobě křídlaté šešulky.

Pěstování

Štěničník je nepostradatelná rostlina na všech skalkách a květnatých zídkách. Dokáže vytvořit až jeden metr široké polštáře nebo vodopády se záplavou bílých květů. Hodí se však i na obruby a okraje záhonů, kde ji kombinujeme s jinými barevně kvetoucími květinami. Příjemně působí i po odkvětu, kdy její drobné listy dodávají skalce nebo obrubníku zelenou svěžest, která přetrvává i během zimních měsíců.

Všechny rostliny tohoto druhu mají rády slunné stanoviště, maximálně polostín a sucho. Na půdu nejsou náročné, nejlépe jim vyhovuje neutrální nebo zásaditá dobře propustná zemina. Abychom zamezili přemokření rostlin na skalkách a záhonech, je dobré udělat před vysazením na stanovišti drenáž.

Přestože štěničníky nejsou jako většina bylinek na výživu příliš náročné, zavděčíme se jim občasným přilepšením doporučenou dávkou plného hnojiva. Po odkvětu je vhodné keříky přibližně o jednu třetinu zkrátit, aby zhoustly.

Štěničníky vydrží na jednom místě dlouhá léta. Ze zimy nemusíme mít strach, většina kultivarů pěstovaných u nás odolává mrazům až do mínus 32°C.

Množení

Vegetativním i generativním způsobem. Řízky odebereme v srpnu a necháme je zakořenit, nejlépe ve skleníku nebo v pařníku. Na otevřený záhon je vysadíme z jara ve vzdálenosti 30 až 40 cm. Často je však jednoduší odstřihnout některou z dolních poléhavých větviček obrůstající bujícími kořínky a přímo zasadit. Také množení ze semen bývá úspěšné, ale zdlouhavější.

Zajímavosti

I když byl štěničník v původní vlasti známý jako léčivá bylina, u nás se k léčitelských účelům příliš nevyužívá. V Českém herbáři Aloise Hynka z roku 1899 se ale uvádí, že semeno keře rostoucího v Persii se „potřebuje za lék, jenž žene moč“.

-šum- Foto