Někdy si říkám, že v Praze za chvíli budeme dostávat povolení na všechno. Každý dostaneme lístky na záchod a budeme smět jen ve vymezený čas vyměšovat jen určité množství, a když to přepískneme, zaplatíme penále. A všechno pak budeme muset vykázat ve třech kopiích a podat na různé úřady s různou otevírací dobou.

Ale mám zkušenosti i opačné. Je překvapivé, jak rozdílný přístup může být i v rámci jediného státu. A vzdálenost oddělující tyto extrémy nedosahuje ani stovky kilometrů.

Tady je to povídání o pražské byrokracii

Na podání ruky

Máme chatičku. Koupili jsme ji předloni na podzim. Koupě byla rychlá. Přijeli jsme, viděli jsme, koupili jsme. Chatička se nám na první pohled líbila a my jsme se do místa zamilovali. Nádhera. Ale ta koupě byla pro nás trochu zvláštní. Předznamenala však typický místní obrázek.

Realitní makléř, který prodával chatičku, nám poslal smlouvu. Nebylo v ní pár základních věcí, které jsme chtěli doplnit. Chtěli jsme vědět, kde se budou uschovávat naše peníze, jaká bude smlouva s tímto notářem apod. Makléř neustále opakoval, že to přece není zapotřebí, kolem toho dělat tolik obstrukcí. „Tady se všechno dělá na podání ruky, to není jako u vás v Praze, kde všichni kradou.“ No, jestli on na podání ruky někomu do dlaně vloží několik set tisíc korun, pak je dost za vodou. Závidíme mu.

Cože? Stavební povolení?

Chatičku chceme zrekonstruovat. Přece jen stavba „pana domácího“ z roku 1975 není už v ideálním stavu. Chceme vyměnit střechu, kde se bobrovky pěkně rychle rozpadají, chceme zateplit, vybourat okno, opravit terasu... No prostě spousty věcí. A tak jsme si nechali udělat projekt. Ten musí schválit příslušné úřady. Úřady obeslány, požádány...

Související články

Tak kde je problém? Třeba v tom, že se všichni diví, proč to dělám? Sousedé si ťukají na čelo, smějou se mi za zády i do obličeje, že jsem blázen. Že všichni tady kolem si svoje domy postavili, přestavěli, upravili a zrekonstruovali bez papírů. Každému je to jedno. Kamarád odvedle jim půjčil lešení, další známý přijel s bagrem, tady sehnali něco, jinde koupili něco jiného a s povoleními se moc neplácali.

Chápu je, i nechápu. Tak třeba ta naše střecha. Jelikož jsme v CHKO, zavolal jsem na místní úřad, jestli je možné střechu vyměnit. Není problém. CHKO mi to v klidu povolí. Jen musí mít červenou barvu. I když jsem červenou cihlovou chtěl, jsem na rozpacích. Proč CHKO určuje, jakou mám mít barvu střechy? Je barva střechy nějak určující na migraci ptáků, růst místní flóry nebo na život čolka? Odpověď: Má se prý zachovat stejný místní obvyklý ráz. Trochu mi to vyrazilo dech. Když se rozhlédnu kolem sebe, převládají tady střechy černé, občas tu probleskne daná červená, ale mnozí se nezastavili ani před zelenou. Takže buď si všichni ti s černými střechami udělali nové krytiny bez povolení a nazdařbůh, nebo to bylo do teď každému jedno. Ale přijel pan Čech z Prahy, tak ten začne novou éru.

Zítra? Za týden? Za měsíc? HAHA

A ještě jeden poznatek. Na všechno je tu dost času. I v Praze jsem se setkal s tím, že měsíční lhůta na vyřízení oficiálního lejstra s číslem jednacím je pro úředníky spíš jen orientační informace. Tady se to ale stává tak nějak pravidlem. Nechci vidět, jak budou fungovat všichni ti, kteří mi sem přijedou tu stavbu dělat. S mým štěstím to dopadne nakonec podobně, jako naše třikrát rekonstruovaná koupelna.

Krásný den přeje Jan Čech, zástupce šéfredaktora časopisu DŮM&ZAHRADA a šéfeditor webu www.dumazahrada.cz

Titulní foto: Thikstockphotos.com