V současné chvíli jsem zahlcen keři, stromy, květinami, které na mě manželka chrlí. Tedy nechrlí. Ona je nešťastná. To, co se jiní učí roky a na denním studiu několik měsíců, ona musí zvládnout po čtyřhodinové „nalejvárně“ ve škole a měsíčním samostudiu při dvou dětech doma. Smekám před ní, že se na to dala. Ale vidím, že toho má nad hlavu. Všechno se totiž musí učit latinsky. Hydrangea paniculata Grandiflora, Spiraea japonica Genpei… Připadá mi to, jako učit se anatomii. Jenže bez znalostí latiny, bez souvislostí. Prostě se to nabiflovat – odříkat jako básničku. No jo. To bylo, je a bude na všech školách.

Ale až bude dostudováno, budu mít doma zahradní architektku a budu mít informace o všech rostlinách z první ruky. Bude mě informovat o trendech zahradních úprav, o nových vyšlechtěných druzích květin, o vhodnosti zasazování té či oné rostliny na místo vlhké/suché/stinné/slunné/kyselé… A budu to využívat pro svou práci. Těšte se. Už za pár let budete zavaleni takovými informacemi, že stejně jako Haňťa z Příliš hlučné samoty budete proti své vůli vzděláni. A těch realizací zahrad co vám ukážu! A těch květinových aranží (ještě jsem vám neřekl, že už dnes je mimo jiné floristkou). To bude nádhera! A až vyroste můj syn, dám ho na stavebku. Bude mě informovat o betonech, nosnících, krovech, odvodněních. Bude prostě dobrým informačním zdrojem pro svého starého vetchého otce, který v předdůchodovém věku bude stále ťukat do počítače články pro vás.

Proč jsem tak nadšen?

Protože spolupracovat s architekty, jak stavebními, tak zahradními, je občas pekelně obtížné. Mám pocit, že slovo architekt znamená totéž, co umělec. Samozřejmě, architekt musí být umělcem. Vždyť od první vyučovací hodiny mé manželky kromě rozpoznávání větviček stromů nedělá nic jiného, než kreslí stromečky, šrafuje, stínuje… Jsou to umělci. Ale bohužel i s těmi obtížnými vlastnostmi – tedy s hlavou v oblacích, nedodržováním termínů, nemožností udržení kompletní informace v hlavě po dobu delší než jednu hodinu.

Za tu dobu, co tuhle práci dělám, jsem jich už pár stačil poznat. Při setkání jsou to milí lidé. Odborníci na slovo vzatí, neznající slovo „nejde“. Vždycky to nějak jde. Jenže pak přijde na lámání chleba a termín, na kterém jsme se domluvili, však najednou, jako by neexistoval. Na to, že pět fotografií není deset fotografií. Že informace poskytnutá je během několika dní třikrát změněna. Že domluvené podklady nutné k předávce najednou jsou v počítači, který zůstal doma, zatímco architekt leží u moře v Chorvatsku.

Ach jo. Jsou to umělci. Musíme je tak brát. Takže architekti – třeste se. Manželka už vám šlape na paty a syn taky na to jednou skočí. O to se postarám! ;)

Titulní foto: Thinkstockphotos.com