Můj nos si „pochutná“ na vůni benzinu, oleje nebo rozžhavené oceli (jsem původem strojař). Vrcholem je vůně soustruženého kovového materiálu pod chlazením. To je vám paráda. Dřevo mi zavonělo až mnohem později, když jsem s kamarády procházel českými horami s batohem na zádech. Miluju vůni dřeva v lese, když jdu kolem nějakého čerstvě pokáceného dřeva, hned poklekám a nasávám tu nádherně štiplavou intenzivní vůni pařezů, ze které mě za chvíli rozbolí hlava.
Můj nos je největším skladištěm vzpomínek – některé vzpomínky mi vyplavou na povrch jen kvůli tomu, že něco znova ucítím. Nedávno to třeba byly lékořicové bonbony, které mi otevřely vrátka ke vzpomínce na mé mládí, když jsme chodili do cukrárny za „tetou Sajcovou“, kde nám vždy nasypala do pytlíku lékorky. Ještě dnes vidím ten vchod do cukrárny, který byl vstupem do chrámu štěstí.
O pár let později
Teď už je mi o pár desítek let víc a mám vlastní děti. A voní mi dřevo v dílně. Dal jsem se do stavby stolu podle knížky, kterou jsem vám tady nedávno recenzoval. Pravda, nejde to moc rychle. Není na to čas, protože na chatě nejsem pořád, a když tam jsem, věnuji se hlavně dětem.
Ale je to úžasný relax. Dělat něco, co pod rukama roste a tvaruje se. Vzít do ruky pilku, smirek, vrtačku… A odpočívat. Jet svým vlastním tempem. Nespěchat, pečlivě dělat to, co mě baví.
Před uříznutím a obroušením
Hladké jako dětská prdelka
Pak přijdou děti. „Tati, můžu taky?,“ ptá se starší Šimon. Samozřejmě, že v závěsu dobíhá i mladší dcerka Věrka a chce se také podílet na broušení. A tak jim přistavuju židle, namotávám smirkový papír na dřevěné špalíčky a ukazuju jim, jak se to má dělat. Zkazit nic nemůžou. A i kdyby – koho to zajímá. Šimona už od jeho tří let beru s sebou do dílny a nechávám ho vrtat s vrtačkou, pracovat s hoblíkem (i elektrickým), brousit na brusce, sekat, řezat, srážet… Už si vyzkoušel všechny nástroje, co tam jsou. Miluje to. Svět kolem sebe ho zatím zajímá hlavně z pohledu toho, jak by se dal upravit co nejhlučnějším, nejvýkonnějším a největším strojem. Nejvíc se těší na dobu, až bude větší, a bude sám jezdit na traktůrku a sekat trávu. A ještě větší bude chodit chlapácky opásaný kšandami s křovinořezem, bude s motorovkou rozkročený dělit kmeny stromů na špalky a pak je mohutnou sekerou štípat na polena. Už se těší, až vezme mafl a nařeže prkna na nový stůl.
Dělníci
Zatím je každá dílenská snaha drží jen pár minut. Pak zjistí, že broušení je nuda, je to namáhavé a špinavé. A tak jdou. Ale co. Jsem rád, že z nich nevyrostou děti z paneláku, jako jsem byl já, a že se nebudou muset namáhavě prokousávat základy dílenských prací za pochodu až v době vlastní rodiny.
Takže mi držte palce. Stůl má desku, suky a spáry vytmelené, o víkendu začnu pracovat na nohou.
Vytmeleno, čeká na broušení
