V 19. století bylo pro řadu bohatých lidí vcelku běžné pořídit si na okraji velkoměsta zemědělskou usedlost, kde trávili uprostřed přírody své volné dny. Často tato forma bydlení sloužila jen v letní sezoně. Bývala vybavená hospodářským zázemím, ale také obklopená rozsáhlými zahradami s důmyslnými parkovými úpravami a podle zájmů, vkusu i finančních možností vlastníka míval tento typ bydlení podobu malého zámečku či vily, případně rozsáhlejšího venkovského stavení.

Minulost zajímavého místa

Osídlení kopce s dalekým rozhledem jihozápadně od Malé Strany se datuje už do doby vlády Karla IV., kdy byl majitelem zdejších pozemků jakýsi Jindřich Náz, písař dvorní kuchyně. Jméno Cibulka získala usedlost podle majitelů Cibulkových z Veleslavína, kteří se zde usadili v 16. století. Měli v blízkosti vesnice, zvané Košíře, několik políček, ovocný sad a vinice. Nemovitost střídala majitele, až ji v roce 1817 kupuje za 112 000 zlatých říšský hrabě pasovský biskup Leopold Thun-Hohenstein, který se rozhodl, že na tomto příhodném místě vybuduje své útočiště stranou městského ruchu, jež mu umožní prožít uprostřed přírody, ovšem zušlechtěné nápady architektů a zahradníků, klidné stáří.

Cibulka za časů Leopolda Thun-Hohensteina

Když dnes nahlížíme přes zborcené zdivo a oky provizorního oplocení, vidíme jen přebujelé dřeviny částečně zakrývající pohled na zborcené zdivo, povlávající igelity provizorně chránící zbytky romantických věžiček. Nezbývá než podívat se na dobové rytiny či obrazy, případně starší fotografie nebo povolat na pomoc přebujelou fantazii, abychom si představili, jak Cibulka asi vypadala v době své největší slávy. Nejprve zde vyrostl půvabný empírový zámeček o dvou podlažích. Vznikl přestavbou staré hospodářské usedlosti a zachoval její půdorys. Měl tedy podobu čtyř křídel kolem obdélníkového dvora. Panský dům měl balkón, věžičku s cibulovou střechou a lucernou a funkční cimbálové hodiny, které odbíjely čas, dále byl zámeček ozdoben slunečními hodinami a plastikami z dílny sochaře J. Malínského. Obytná část byla doplněna stájemi a hospodářskými budovami.

DALŠÍ PAMÁTKY NA ODSTŘEL:

Celek doplňovaly drobné stavební prvky – plastiky – empírová kašna, kamenné holubníky a psince. Se zámečkem sousedila tzv. tajná zahrádka – nejmilejší Thun-Hohensteinovo místo okrášlené toskánským sloupem, Práchnerovou stélou, soškami Číňanů, zahradními altánky, bazénky a kamennými terasami.

Tajemství lesoparku

Na uzavřenou zahradu pak volně navazoval důmyslně vybudovaný lesopark v anglickém stylu. Kdo se procházel po cestičkách a kochal se krásou přírody, mohl každou chvíli narazit na zajímavé překvapení – Čínský pavilón ve tvaru pagody, který byl částečně také vyhlídkovou věží. Pomineme-li bohaté vnitřní zařízení – zrcadla a lustry ze skleněných perel, už samotný pohled na stavbu musel návštěvníky okouzlovat. Na vrcholku střechy totiž stával měděný Číňan, v ruce držel slunečník ověšený zvonečky, které se při lehkém dotyku větru rozezněly.

Při dalších krocích se objevila 13 m vysoká kamenná rozhledna se 76 schody vedoucími na její vrcholek. Ve spodní části rozhledny stávala mechanická loutka rytíře vydávající strašidelné zvuky. Nedaleko této kuriozity lákala pohledy milovníků přírody romantická hájovna postavená v pseudogotickém slohu.

Až na konci parku se skrývala poustevna – kamenná stavba vytvořená jako kopie obdobného romantizujícího krajinářského prvku ze saského Meiningenu, v poustevně přebývaly dvě dřevěné mechanické figury z dílny V. Nedomy, které se po sešlápnutí prahu rozpohybovaly. Snad mělo jít o žehnání či pokynutí.

Smutné osudy vedoucí ke zkáze

Po smrti biskupa Leopolda Thun-Hohensteina v roce 1826 (mimochodem jeho hrob je na Malostranském hřbitově a jeho náhrobek od Václava Práchnera z něj činí pozoruhodné sochařské dílo) skončily pro Cibulku šťastné časy. Ještě v tomtéž roce usedlost vyhořela. Dědicové o celý areál neměli zájem, nebydleli zde ani se o údržbu či opravu nestarali, začalo vše chátrat. V roce 1891 navíc došlo k poničení parku výstavbou železniční tratě ze Smíchova do Hostivic.

Poslední soukromý majitel Cibulky v první pol. 20. století Josef Hyross vše prodal kvůli finančním problémům v roce 1922 městu Praze. Pražský magistrát měl v té době asi jiné starosti, a tak se Cibulka dál rozpadala, sochy byly rozkradeny a budovy se oprav nedočkaly.

V roce 1987 se Praha nepohodlné usedlosti, jež byla už v roce 1958 prohlášena chráněnou kulturní památkou, zbavila. Prodala ji České spořitelně. Po listopadu 1989 byla Cibulka v majetku tzv. dceřiné společnosti firmy Autoturist vlastnící ji dodnes. Dnes má název Cibulka, s. r. o., a s jediným akcionářem. Ten v devastaci nebrání, spíše ji podporuje. Údajně by ji rád prodal, protože nemá na opravy.

Skutečnost však bude asi jiná. Zdá se totiž, že kulturní památka Cibulka je už předem pohřbená, čeká se jen na její definitivní rozpadnutí, aby mohly být lukrativní pozemky využity co nejvýhodněji.

Kdysi jedna ze zářivých perliček na náhrdelníku Prahy už nejen ztratila svůj lesk, ale pomalu mizí v nenávratnu a bude tomu bohužel i u jiných ohrožených památek do té doby, pokud naši zákonodárci nebudou důrazně a ekonomicky nekompromisně trvat na vyvlastnění nemovitosti, o niž se majitel prokazatelně nestará.