Chlouba Zdeňka Dannera

V roce 1923 podléhalo Petrovické panství pozemkové reformě, jeho část byla rozprodána malorolníkům a drobným živnostníkům, zbytkový velkostatek se zámkem pak koupil bývalý správce panství Roman Danner. Jeho bratr Zdeněk, mimochodem majitel občanské záložny ve Vršovicích a výborný finančník, byl barokním zámkem natolik okouzlen, že se jej rozhodl rekonstruovat a opravit na své náklady, i když mu nepatřil. Nechal vyměnit střešní krytinu a před západním průčelím nad potokem Botičem dal zřídit nádhernou terasu s velikým bazénem, který byl využíván v létě i ke koupání. U vchodu do zámeckého parku dle jeho návrhu jako by vítala příchozí socha Jana Nepomuckého vytesaná z hořického pískovce. Vysvěcena byla dne 27.7.1929 na velkolepé slavnosti spojené se svatojakubskou poutí. Žít tehdy na tomto půvabném místě muselo být jistě příjemné. Dnes by Roman Danner nad svou chloubou zaplakal.

Současnost

Kdo pohlédne na zříceniny zámku a zpustošenou zahradu, uvidí jen obraz bídy a zchátralosti. Tady je asi nejvhodnější citovat zprávu státní památkové péče z listopadu 2012: „Areál bez využití, neobydlen a bez jakékoliv údržby. Stav konstrukce kritický, statické narušení, progrese náletové zeleně. V areálu provedeny některé zásahy proti vniknutí osob, stav hlavní zámecké budovy havarijní, propadlá střecha, odcizená a poškozená sochařská výzdoba. Budova při hřbitovu vyhořela, stále bez zastřešení. Hospodářské objekty bez využití, havarijní.“ Přitom jde o nemovitost zapsanou do státního seznamu kulturních památek už v roce 1958. Kde je ale zakopaný pes? Nejlepší je podívat se na její historii, která při svém plynutí zanechala zámek svému osudu.

Dávná minulost Petrovic

Ještě před nástupem Karla IV. na český trůn se pravděpodobně zrodila ves a při ní byl postaven kostelík, obojí patřilo pražskému měšťanu Mikuláši Klementerovi a ten zde také vybudoval tvrz při vrchnostenském dvoře. V následujících staletích se rychle střídali majitelé panství, až počátkem 18. století koupil Petrovice František Pacelli z Adlersheimu. Nový majitel zde nechal roku 1716 vystavět místo tvrze barokní zámeček.

ČTĚTE TAKÉ:

Původní podoba zámku

Šlo o jednopatrovou jednoduchou stavbu obdélníkového půdorysu. Kolem celé budovy vedla atika, která zakrývala pohled na střechu, a vytvářela tak iluzi dalšího patra. Hlavní průčelí zámku bylo postaveno tak, aby směřovalo na východ do dvora, a bylo ozdobené plastikami, vyvýšeným rizalitem s polosloupy a štítem, v něm pak byla umístěna klenutá nika se sochou svatého Floriana. Na stavbu zámku pak navazovala ohradní zeď zdobená ze strany dvora graffiti. Místnosti zámku nebyly už tak reprezentativní, stropy byly ploché a bez zvláštního architektonického i malířského zdobení. Přece jen šlo o zámek určený jen správcům, protože panstvo zde tehdy nebydlelo.

Zámek pak byl několikrát upravován v 19. století v romantizujícím duchu, tak přišel mimo jiné i ke své novogotické vstupní bráně do parku.

Větší úpravy a rekonstrukce pak proběhly právě za působení Zdeňka Dannera.

Smutná novodobá historie

Za druhé světové války byl celý velkostatek i se zámkem zabaven gestapem, po roce 1945 se znovu Dannerovi ujali svého majetku. Manželka Romana Dannera začala v roce 1946 rozprodávat s povolením MNV pozemky, podařilo se jí prodat skoro 100 parcel, než byl celý zbytek i se zámeckým areálem hned v březnu 1948 zabaven státem. Nejprve nad ním byla vyhlášena národní správa a pak byl celý objekt i s pozemky předán státnímu statku. Ten si v zámecké budově zřídil kanceláře. Stát sice na opravy zámku žádné peníze nevyčlenil, budovy proto chátraly, ale až do roku 1989 byly funkční.

Po sametové revoluci se objevila celá řada dědiců, kteří žádali restituci zámku. Samotný majitel Roman Danner zemřel bez potomků, ale rodiny jeho sourozenců se začaly domáhat svých práv.

Rozhodnutím městského soudu v Praze získala zámek v roce 2001 jeho neteř Václava Kocíková, ta měla zájem zámek opravit a využívat, dostala od magistrátu grant ve výši 2,272 milionů korun, ale v okamžiku, kdy se mělo začít s opravami, ústavní soud rozsudek městského soudu zrušil a nemovitost připadla praneteři původního majitele Andree Isholové. Ta však k žádným pokusům o záchranu památky nepřistoupila, nestará se ani o pozemky a nemá prý zájem své dědictví prodat. Protože trvale žije v Kanadě, je pravděpodobné, že čeká na okamžik, až zámek spadne, bude vyjmut ze seznamu kulturních památek a ona získá lukrativní pozemky, na nichž bude moci vydělat. Že se její prastrýc asi obrací v hrobě, nikomu nevadí, láska a úcta k práci našich předků jsou dnes jen prázdným slovem a jakkoli získané peníze jsou vítané.