Karel Prager - architekt nad člověkem

Nová scéna Národního divadla
Zvětšit fotografii

Autor:

Karel Prager byl za své dílo v architektuře posmrtně oceněn, ale jeho stavby vyvolávají rozporuplné názory. Část odborné i laické veřejnosti by je nejraději zbourala a druhá část je jimi nadšená. Jak vnímáte stavby Karla Pragera vy?

Česká komora architektů se rozhodla in memoriam ocenit dílo architekta Karla Pragera (1923 - 2001). Část odborné i laické veřejnosti tohoto architekta dodnes vnímá jako exponenta bývalého režimu, přestože nikdy nebyl ve straně, druhá část je nadšena jeho odvahou, pokud jde o technická řešení staveb a jejich neobvyklost. Stanoviska obou těchto názorových skupin jsou dodnes nesmiřitelná.

Sedím teď na patníku u pomníku svatého Václava, dívám se na Národní muzeum, na budovu bývalého Federálního shromáždění a říkám si, kde se tam ten barák vzal? Proč nestojí někde v industriální části Prahy? Co vlastně reprezentuje? Sílu osobnosti, která byla na škodu osobnosti samotné? Nebo nám naplno ukazuje bezútěšnost časů normalizace, přestože tehdejší moc tohoto architekta nijak v lásce neměla? Pragerovy stavby mají jeden společný rys, a tím je naprostá arogance, pokud jde o jejich začlenění do kontextu okolní zástavby. Ono totiž o žádné začlenění nejde, protože okolí je brutálně donuceno se podřídit architektovu záměru. To platí jak pro budovu bývalého Federálního shromáždění (1966 - 1973), která koresponduje možná tak s ocelovými konstrukcemi nástupních hal Wilsonova nádraží, ale například i pro takzvané Kostky v Emauzích, které jsou jaksi vrženy do areálu kláštera, a rovněž pro budovu Komerční banky na Smíchově, která je torzem většího celku, naštěstí nerealizovaného. A platí to samozřejmě i pro Novou scénu Národního divadla, která nese všechny problematické znaky jeho staveb a většiny veřejných staveb z osmdesátých let.

Jsem přesvědčen, že forma jakéhokoliv díla by neměla být na překážku jeho užitnosti. Pro stavby architekta Pragera však bohužel ve většině platí, že stejně jako se nezabýval kontextem vnějším, tak se zřejmě příliš nezabýval ani kontextem vnitřním. Prostory v jeho stavbách jsou esencí chladu a bezútěšnosti, nemají žádná lidská měřítka, protože jediným měřítkem byl pro architekta zřejmě architekt sám. Je zvláštní, kam se posunula jeho tvorba od realizace budovy Výzkumného ústavu makromolekulární chemie ČSAV na Petřinách (1961 - 1965), který dnes zcela neoddiskutovatelně patří k tomu nejlepšímu, co se u nás postavilo během šedesátých let (možná i díky tomu, že zde architekt narazil na jasně danou hranici, kterou určil budoucí účel stavby). Mám pocit, jako by se pan Prager s přibývajícím věkem cítil stále méně svázán s normálním životem, jako by sám sebe postavil nad člověka (trochu mi tím připomíná geniálního konstruktéra Brunela, který svého času navrhl a postavil největší loď na světě Great Eastern). Ta fascinace technikou je velmi dobře patrná z celého jeho díla, a proto mi například budova bývalého FS (což byl v podstatě stroj na synchronizované zvedání pravé ruky) připadá jako hala pro výrobu vynálezu zkázy z Tajemství ocelového města, kde by jí to podle mého názoru slušelo daleko víc než vedle neorenesanční budovy Národního muzea a neoklasicistní budovy Státní opery. A pokud jde o původní využití budovy, nejsem zřejmě ani ve filozofické rovině s tímto přirovnáním tak daleko od pravdy...

Karla Pragera tedy vnímám jako nadšeného čtenáře verneovek, kterému jaksi unikla podstata dvacátého století, kdy se naplno ukázalo, že technika sama o sobě problémy člověka nejen nevyřeší, ale naopak přinese nové, které by nenapadly ani samotného Vernea. Do toho mi docela dobře zapadá i jeho neuskutečněný futuristický projekt Město nad městem (1957). Stejně jako později u budovy bývalého FS, šlo v podstatě o dům nad domem, kdy byly jednotlivé obytné moduly zvednuty nad úroveň okolní zástavby a působily jako gigantická stavebnice. Připadá mi zvláštní, že architekta při projektování ani nenapadlo, jestli případným nájemníkům nebude vadit, že mají přímo pod podlahou několik desítek metrů volného prostoru. Nevím jak vy, ale já bych v něčem podobném bydlet asi nechtěl.

Architekt Karel Prager byl bezesporu silnou osobností, což bylo zároveň i jeho největší slabinou, protože zřejmě nikdy nenarazil na oponenta svého formátu, který by ho dokázal vrátit od vizí kapitána Nema k lidem, kteří budou v jeho stavbách žít nebo pracovat. Téměř všichni současníci se shodují na tom, že architekturou doslova žil a že dokázal vybudovat ateliér, kde se soustředili talentovaní lidé všech profesí, že dokázal všechny kolem sebe strhnout a v období obecného všudypřítomného šlendriánu doslova ze země vydupat v potřebné kvalitě vše, co bylo zapotřebí pro realizaci jeho staveb. Tomu věřím, protože například technická řešení stavby bývalé budovy FS jsou na svou dobu doslova převratná. Zároveň je ale možné říct i to, že Pragerův ryze technicistní přístup k architektuře ji ve výsledku dokonale odlidštil, a díky tomu pro mě představuje slepou uličku české architektury, jakousi architekturu pro architekturu, efekt pro efekt. Dokonce bych řekl, že v případě tohoto tvůrce jde o dávno přežitý ryze sociálně-inženýrský přístup ke světu, kdy se člověk stává pouhým prostředkem nebo dokonce doplňkem pro naplnění jakési vize. Je třeba přiznat, že na sklonku života se do tvorby Karla Pragera (pozdě, ale přece) vrátilo lidské měřítko, což dokázal realizací obytné čtvrti Kříž v Jinonicích, je ale otázkou, nakolik to byl návrat a nakolik podřízení se ostatním autorům a investorovi. Osobně sázím na to druhé.

Nová scéna Národního divadla

Praha je urbanistickým organismem, který se vyvíjel po tisíciletí, jde o organicky propojený celek tvořený částmi z nejrůznějších epoch a stavebních stylů, přičemž každá z těch částí se nějak zapsala do její tváře. Proto si myslím, že architekt, který působí v Praze, by na to měl myslet, když už ne stále, tak alespoň občas. A právě mnohé Pragerovy zásahy do organismu města se vyznačují hlavně tím, že samy žádný kontext nemají, což se projevilo i tak, že je veřejnost nikdy nepřijala jako organickou součást města a že dodnes působí jako cizorodé prvky, které destruují své nejbližší i vzdálené okolí. Samy o sobě jsou pro mě hlavně skanzenem jakési blbé nálady normalizace, která tam dýchá z celku, z detailů i z použitých materiálů (např. tehdy nepostradatelný eloxovaný hliník atd.). Kdosi chytrý řekl, že architektura je vyjádřením vnitřní morálky společnosti...

Co nám chtějí architekti říct?

Obec architektů se tedy rozhodla udělit Karlu Pragerovi cenu. Co nám tím dnešní architekti chtějí říct? Že trend pokračuje? Že se dál bude stavět bez ohledu na člověka, na okolí, na cokoliv? Že naše vyrovnání s problematickou minulostí bude ještě daleko složitější, než jsme si vůbec dokázali představit? Přestože pan Prager nebyl v KSČ, v tehdejší mašinerii moci se díky svým skutečně nevšedním schopnostem velmi dobře etabloval, což dokládá i fakt, že například Novou scénu dokázal na povel shora postavit za dva roky a stavba mu byla svěřena i přesto, že v té době nesmělo být publikováno ani jeho jméno. Zřejmě tady nebyl nikdo jiný, kdo by měl potřebné schopnosti, tak schopné spolupracovníky a … tak silný žaludek. Jen nějak nevím, jestli je právě tahle směs protikladných vlastností důvodem k tomu, aby byl oceněn právě on...

Foto: archiv autora

Komentáře

Načítám komentáře...

  • Kauza
  • Autor:
  • Vydáno:

Může vás zajímat

architekturaKarel Prager

Doporučujeme

Hledáte osvědčenou firmu na rekonstrukci?

Zadejte si poptávku v kategoriích: rekonstrukce,architekt.
Najdeme Vám ověřené firmy a řemeslníky s referencemi od zákazníků jako například: Celková rekonstrukce bytu 80m2 3kk, Rekonstrukce bezbariérová koupelny, rekonstrukce koupelny a WC.