„Tak pojď už...” „...” „Dědo!” „Říkala jsi něco?” „Abys už šel...” „Nesmíš na mě tak spěchat... podej mi tu hůl...” „A kdy už si necháš udělat ty nový nohy?” „Cože?” „A uši?” „Musíš nahlas, víš přece, že tě neslyším...” „Kdy už si necháš udělat ty nový nohy! Pan Novotný má novou ruku a už s ní normálně píše...” „Kdyby si tak nechal udělat novou hlavu...” „Ale to přece nejde!” „Škoda...” „Tak pojď, já už tam chci bejt... a kde to vyzkoušíme?” „V tom lese vedle Muzea, to budeš koukat...” „A co tam bylo dřív?” „Tomu neuvěříš...” „Teda tobě to trvá...” „Kde mám brejle?” „Brejle... Dneska ti udělaj i nový oči! Táta říkal, že se k tomu doktorovi prej bojíš...” „Ale prosím tě...” „Vždyť to prej vůbec nebolí!” „Radši mi podrž ty dveře...” „Tak bojíš se tam, nebo ne?” „Já nechci umělý nohy, ani uši, ani nic jinýho. Jsem starej a starý lidi nemaj běhat maratón jako ten pitomec Novotnej...”
Děda s vnučkou vyšli na ulici, postavili se na zastávku, ke které po chvilce neslyšně připlul autobus městské hromadné dopravy.
„Kde jsou ty časy, kdy autobusy měly kola...” vzdychl děda, sedl si na místo pro invalidy a tiše se díval z okna... „Na co myslíš?” „Na to, jak jsem tudy chodil do školy... jezdily tu tramvaje...” „A to se tenkrát v autobusech fakt platilo?” „Tenkrát se platilo za všechno...” řekl děda a zamyslel se. „Hele, už jsme tady!”
Děda s vnučkou vystoupili u Muzea a po parkové cestě došli až k Amfiteátru.
„A co bylo přesně tady?” „Tudy vedla magistrála, po který za hodinu projelo několik tisíc aut.” „Tady?! A to se v autě mohlo do města?” zamračila se vnučka a podívala se k pomníku svatého Václava, který se ztrácel za alejí vzrostlých stromů. „Ulice byly plný aut...” „A co lidi?” „Lidi museli dávat pozor...” „A co bylo támhle?” ukázala vnučka na Amfiteátr. „Takovej divnej barák...” „Tak už to vybal, já už to chci vidět...”
Děda z kapsy vytáhl dvě ploché krabičky a jednu podal vnučce. Ta ji otevřela, vzala do ruky Kouzelné brýle®, stiskla malý spínač, nastavila letopočet 2012 a nasadila si je na nos.
Národní Muzeum
„Už to vidíš?” „To je hrozný...” zašeptala. „Jak tu někdo mohl vůbec žít? A jak se chodilo do Muzea?!” „Vidíš támhleto? To je semafor. Když svítila červená, lidi stáli, a když zelená, mohli tu magistrálu přejít...” „A co bylo tohle?!” „To je ten divnej barák... nakonec z něj zbyla jenom ta borovice. Když jsem byl malej, tak mi připadala jako ten nejsmutnější strom na světě. Taky jim tady asi tři uschly... kdo by se divil, když ji tam naordinovali jako věc...” „Takovejch aut... Vždyť tu musel bejt hroznej smrad...” „To taky byl. Proto asi uschly ty stromy.” „A kdy to zbourali?” „Někdy ve třicátým, přesně si to už nepamatuju. Ale dvacet let se o to hádali...” „A o co?” „Jestli se to má zbourat, nebo ne...”
Federální shromáždění
„A co je na tom k hádání?! Vždyť to bylo prostě... hnusný!” „No jo, ale vysvětluj to architektům... oni to vždycky viděj jinak...” „Tohle se přece jinak vidět nedá! A koho vůbec napadlo, že tudy bude jezdit tolik aut? Teda to je fakt vobluda! A jak to vůbec bourali?” „Museli to rozmontovat, protože odstřelit to prej nešlo...” „Hele, tady píšou, že to prej byla dokonce památka stejně jako Muzeum...to snad nemyslej vážně...” „Ten parlament, to byla hlavně památka na aroganci a nevkus, stejně jako ty garáže za Státní operou a celá ta magistrála. Ti architekti tehdy stavěli víc pro sebe než pro lidi, a pak to vypadalo takhle. A s tou památkou je to těžký, když o tom tenkrát rozhodovali lidi, který ve škole učil ten architekt, co tu hrůzu postavil...” „A co kdybych si tenkrát stoupla takhle doprostřed tý magistrály před ty auta?” „Tak bys to nepřežila...” „Fakt?!” „To se stávalo každej den. Za rok takhle umřelo kolem tří tisíc lidí...” „To musela bejt strašná doba...” „Všechno nebylo tak špatný...” „Ale takhle je to fakt lepší...” oddechla si vnučka, sundala si Kouzelné brýle®, vrátila je zpátky do krabičky a rozběhla se k Amfiteátru.
Děda se usmál, opřel se o šedou kamennou zídku u vchodu do metra vedle Muzea a zahleděl se na les a alej, která oddělovala park od Václavského náměstí, a pokračovala dál až k Hlavnímu nádraží. V dálce nad stromy viděl i střechu budovy Státní opery.
„Tohle je fakt lepší...” zašeptal a pomalu vykročil za vnučkou.