Když člověk chodí po českých krajích, nestačí se někdy divit, jak historie dokáže vystoupit na povrch. Tiše, oprýskaně, nostalgicky.

…v létě bylo vedro, v zimě sněžilo, tak nějak zpívá Jan Burian. Nejen to, také se stavěly domy ve stylu přikradačského baroka, házely se na ně štoky pro dceru, různými přístavbami, nástavbami a dostavbami se mermomocnily chalupy po babičce…

V koutech naší země je svět sám pro sebe. Bohem zapomenutá místa i životem kypící střediska. Chebsko, ten výběžek našeho státu zaseklý do Německa byl vždy se svým západním sousedem úzce spjat. Podívejte, jak moc.

Řadové domy se dají projektovat dvěma způsoby. Ten první, jednodušší a mnohem rozšířenější spočívá v aditivním řazení jednoho domu vedle sebe, až vznikne řada potřebné délky. Projektant tu spolupracuje hlavně s kopírkou: vymýšlí v podstatě jedinou dispozici a jediné průčelí, nanejvýš je tu a tam odzrcadlí.

Vídávám občas po českých luzích a hájích opravdu „majstrštyky“, zdůvodnitelné snad jen pohnutím v šestinedělí nebo krevní mstou mezi dvěma na smrt znepřátelenými rody.

Dozvídám se z redakce zprávy, kolik lidé posílají fotografií do soutěže Pecka roku – a mám z toho radost. I když ne vždy…

Máloco má v architektuře soudobého rodinného domu menší smysl, máloco je tak ošklivé a máloco má tak tuhý kořínek. Řekl bych dokonce, že rizalit je král vší té dekorativní veteše, kterou lidový projektant dokáže na dům navěsit, aby uspokojil infantilní přání klientovo.

„… svoboda jak Volha hluboká celou zemí mocně se valí, náruč země teplá a široká, všechny děti láskou zahalí.“ (Píseň o vlasti, 1952)

Dějiny lidstva nahlížím jako dějiny individuální svobody, dějiny úsilí o ni. Povznáší mne Hegelova věta, že svoboda je podstatou člověka. Úctou mě naplňuje francouzské Prohlášení práv člověka a občana z r. 1789: Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech.

Dřevostavby rodinných domů pokládám, možná zpozdile, za poněkud dubiózní. Vždycky si říkám, jak budou vypadat za padesát, sto let. Nevím také, zda všechny ty technické "vychytávky" (rekuperace, například) opravdu představují pokrok. Nebo ekologický prospěch. Řekl bych, že ne. Možná je to jen cimrmanovský krok stranou...

Zdává se mi občas hrozný sen: stavím dům, který jsem přestal chápat, nedokáži se v něm vyznat a vzdávám se naděje, že ho někdy ovládnu. V noční době se dům vždycky trochu změní, hypertrofuje podle svých nevyzpytatelných a nelidských měřítek.

Bývám někdy zcela vyveden z míry, perplex ba dokonce štajf (jak říkávala moje babička a jak pan Horníček zjemnil do podoby stife), obhlížeje některé domovní fasády a hledě na všelijak pitoreskní způsoby jejich prořezání otvory oken a dveří.

Excentricita ve štítě je ožehavá záležitost. Pamatuji si na architekturu rodinného domu či rekreační chaty 60. a 70. let, kdy se zdálo, že tenhle způsob jakési „dynamizace“ či „fanfarónství“ je pro mnohé znamením doby.

Končí rok, který nebyl zas tak zlý, stačilo věnovat se po večerech něčemu jinému a netrápit se příliš sledováním zpráv z naší politické džungle – v českém i evropském smyslu.

Za jeden z nejodpudivějších prvků, který na rodinném domě dokáže udělat lidový projektant, jsou jakási zbytková trojúhelníková okna (často spíše okénka či okénečka) ve štítě.

Tak dobrá, připojuji i ploty, které jsou podle mého názoru krásné a výrazným způsobem přispívají k příznivému přijetí domu a jeho prostředí.

Plot je důležitý. Může dům však velmi poškodit. Pojďte se mrknout. Vyhlašuji soutěž o nejodpornější hradbu.

Reakce na knihu.

Dvě přístavby. Rozdíl překvapí.

Mé jméno je Jan Rampich, jsem architekt, živím se projektováním a psaním, pravidelně měsíc co měsíc přispívám do časopisu Dům a zahrada. Před třemi měsíci mi ve vydavatelství Grada vyšla kniha Rodinný dům ze všech stran, moje druhá k témuž tématu. Byl jsem také vyzván k psaní tohoto blogu o architektuře, zvláště o stavbách pro bydlení. Výzvu jsem přijal. Tak tedy byl jsem teď pár dnů v Itálii…