Modernismus vrcholil a „hravě nesouměrný“ štít byl zkrátka in. Doba od twistu k bumpu, nevázanost ve všem, nejprve jaksi experimentální a dráždivá, po okupaci velkými východními nájezdníky ještě setrvačně vzdorovitá. „Pohleďte, soudruzi, jak jsem mladistvě nezglajchšaltovaný,“ slýchávám dodnes z těch teď už dávno zkormoucených (protože ošklivých) a šedavých (vyčpělá provokace je smutek sám) průčelí.

Ještě horší bývalo ono „házení štoku na barák pro holku“, typický přístup našeho jezeďáckého venkova. Na chalupách, opatřených trojdílnými panelákovými okny a břízolitem, se náhle ocitly vikýře (zvané anduly) od štítu ke štítu. To s průčelím domu ovšem zacvičilo velmi nepřehlédnutelně, povstala figura, kterou nazývám zraněná koroptev. Jako by dům za sebou tahal své zraněné křídlo…

Monumentální vstup, hodný realizací Violeta le Duca v provedení slepého českého zedníka

Tohle je snad celé novostavba, Bože můj!

Manifest maloměstské brutality

Plastové mřížky v oknech, oblouk, různé sklony střešních rovin. Druhé jméno takové „architektury“ je bezradnost…

No pasaran!!! Boční fasádou, opatřenou střílnami, to zkrátka nepůjde.

Andula od štítu ke štítu bývala pro českou vesnici typická jak boj o zrno.

Totéž, tentokrár je estetický vjem rozhojněn ještě o okapový svod á la sibiřská dača.