Kdo by nechtěl bydlet v prostorném rodinném domě, kde má každý svůj kout a nemusí být nikým a ničím omezován? To by chtěl snad každý a nejvíc asi ten, kdo si vyzkoušel bydlení v panelákových místnůstkách. Když má poté takový člověk možnost změnit panelákové místnůstky za rodinný domek chce, aby jeho dům měl velké, prostorné a vzdušné místnosti. A přesně to bylo přání i dalších klientů architektonického studia Megaron. Jak to začalo? Začalo to představou pána domu o projasněné a rozlehlé hale, do níž z patra vznešeně sestupuje masivní dřevěné schodiště se soustružnou balustrádou. Tato představa se však nelíbila jeho paní, a tak mu oponovala. Ale jak už to bývá, oponovala mu spíše pocity než jasnými argumenty, čímž ho samozřejmě nepřesvědčila. Řešitelem nesouladu mezi manželi se tak tedy stala architektka Šárka Daňková, na kterou se manželé obrátili. „Hala, hned jak jsem do ní vstoupila, na mě dýchla atmosféru prvorepublikových vil. Vyžadovala vznosné, ale zároveň i odlehčené schodiště, které by bylo hodně výrazné a celému prostoru udávalo rytmus. Masivní dřevěné schodiště by v prostoru působilo zbytečně těžce a robustně, proto jsem majitelům doporučila dřevo v kombinaci se stojkami z nerezové oceli,“ popisuje začátek spolupráce paní architektka. „Takovéto řešení se mi zprvu moc nezamlouvalo, nechtěl jsem se vzdát své představy a také jsem se obával, že by pak schodiště vypadalo spíše jako lešení. Přesvědčil mě až model, který nám ve studiu pro lepší představu vyrobili,“ přiznává majitel. „K zpracování modelu v měřítku 1:10 přistupujeme tehdy, když si klient neumí prostorově představit nosné prvky interiéru. Náklady jsou minimální, efekt však veliký a i v tomto případě model pomohl,“ ještě dokončuje architektka. Když byl problém se schodištěm vyřešen, stačilo již jen drobnými detaily prostor haly doladit a dát mu konečný ráz. Do šestimetrové výše byl zavěšen skleněný pětiramenný modrý lustr, jehož modř ladí s reprodukcemi Joana Miróa, které ozdobily stěny haly, a barvou jediné čalouněné židle umístěné u prosklených posuvných dveří, které oddělují halu od obytného prostoru. Vznikla tak hala, která působí přepychově, ne však díky nadstandardním zařizovacím předmětům, ale díky její prostornosti. Jak sama architektka říká: „ Je sice pravda, vezmeme-li to jen z čistě ekonomického hlediska, že komunikační prostory stavbu prodražují, ale na druhé straně, je-li jim možné dopřát více prostoru, znatelně se to podepíše na luxusu bydlení.“ Se zařízením haly byla tedy architektka spokojená, snad až na drahou vzorovou dlažbu pokrývající zde podlahu. Tu si manželé nechali udělat od stavební firmy ještě dříve než začali s paní architektkou spolupracovat a nebyla zrovna tím pravým ořechovým, ale manželé už jí předělávat nechtěli, a tak zůstala. Další oříšek k rozlousknutí Dalším a možná ještě tvrdším oříškem než bylo schodiště, bylo pro architektku zařízení rozměrného dvoupokojového obýváku – dvou místností navazujících na sebe průhledem. Představa majitelů o zařízení těchto prostor byla: minimální množství nábytku, vzájemná odlišnost místností, ale taková, aby místnosti přece jen něčím zůstaly stejné a doplňovaly se. Při řešení tohoto úkolu si architektka pohrála s pastelovými barvami. V místnostech jednoduše použila stejné barvy, ale v opačných kombinacích. Větší místnost byla vybavena světlounce zelenou sedačkou i panelem, na němž visí lehké skříňky a police stěnové sestavy, plovoucí podlahu pak ozdobil kusový okrový koberec. Pro menší místnost byl vybrán naopak závěsný panel ve smetanové barvě, dvě sofa s potahy z propletených okrově hnědě, smetanových pásků kůže a plovoucí podlahu zde ozdobil kusový koberec dozelena. Podobných barevných kombinací, jako v obývacím dvoupokoji, bylo užito i v dalších místnostech – kuchyni, jídelně i ložnici. Ve všech místnostech se opakuje bílá, smetanová, okrová a hnědá. V kuchyni se opakuje ještě zelená, jejíž tóny jsou nejintenzivnější v čajovém koutku u jídelny. Do kuchyně rovněž paní architektka navrhla ke kuchyňským třešňovým korpusům se smetanovými dvířky dvě skříňky v zelenkavém odstínu (odstín odpovídá výmalbě), čímž dosáhla výraznějšího kontrastu. Díky barevným kombinacím interiér působí vyváženě, ale nikoli nudně. Svou spokojenost nad vykonaným dílem na závěr vyjádřila i paní domu slovy: „Obdivuji architekty za jejich um vycítit, kdy je čas změnit pravidelný rytmus a nenásilně ho proložit kontrastem a tím zabránit, aby zařízení působilo fádně až nudně. -Připraveno ve spolupráci s Ing. arch Šárkou Daňkovou z architektonického studia Megaron- Foto: Iveta Kopicová