Pod vlivem celosvětového ekonomického růstu a výrazného pokroku v oblasti elektroniky a přenosu dat, vystoupily do popředí osobní úspěch a životní komfort jako hodnoty, přičemž sociálně-politické ideály šedesátých let postupně ztrácely na svojí důležitosti. Komunikační média a počítače dobily privátní sféru, které tím význam stoupl, a dokonce začala fungovat jako pracoviště. Design se stal výrazem osobního životního stylu, symbolem společenského postavení a módou. Po konceptuálních návrzích na objednávku v sedmdesátých letech se objevuje mnoho nových přístupů, které se více věnují individuální estetice, než řešení zásadních problémů a tvorbě koncepcí. Naproti tomu mnohým osamělým běžcům, kteří se stali hvězdami designérského nebe, se v těchto trendech objevuje jen málo skutečně zajímavých osobností. Práce designérské skupiny Memphis, založené v Miláně v roce 1980, jsou posledním úspěšným pokusem prosadit vlivný designérský koncept. Mezi její hlavní představitele patří Ettore Sottsass a Michele de Lucchi. Zatím co Sottsass se svými pop-artovými návrhy byl významnou postavou ve světě designu padesátých let, Michele de Lucchi je produktem radikálního hnutí a zastává názor, že objekt je současný jen tehdy, když funguje jako médium, které, podobně jako jiná média, je také nositelem poselstva. Skutečná kvalita objektu je tak méně důležitá, než jeho význam média, tedy nosiče výrazu. V tomto smyslu využívá skupina Memphis naivní, abstraktní tvary a povrchy komponované z barevných a vzorovaných laminátů, které jsou vizuálně provokativní. Ujaly se jako produkty mediálního světa, v kterém se mísí kýč s uměním, a jejichž výrazem je apolitická agenda „všechno se dá“. Práce Phillippe Starcka, jedné z nejúžasnějších postav mezinárodního designu, nejsou tak koncepčně založené na programu, jsou však rovněž velkolepé. Starck byl jako průmyslný designér neobyčejně produktivní a úspěšný v mnohých oblastech, jeho elegantně zaoblené návrhy brzy ovlivnily celý svět. Odpovídaly převládajícímu vkusu široké veřejnosti, která žádala esteticky přitažlivé, ale často i humorně laděné užitkové objekty. Ron Arad, který žil v Londýně, zaujal jiný přístup. K vytvoření jedinečných kovových objektů využil techniku sváření, čímž zdůrazňoval jejich uměleckou hodnotu. Je představitelem směru, v kterém jsou sklo, proutí, beton nebo jiné neobvyklé materiály využívané na výrobu extravagantního nábytku, nezávisle od průmyslové výroby. Rozmanitost stylů se v osmdesátých letech minulého století pohybuje od Aradových expresivních surových prací, přes Stilettovy objekty připomínající ready-mades, až po neo-barok André Dubreuila. Anglický designér Jasper Kortison je vědomě anonymní a střídmý ve svých objektech redukovaných jen na nevyhnutné minimum. Tu je už zřejmý návrat k pragmatickému designu, který se v současnosti snaží vstoupit do dialogu s průmyslem. Vliv nových médií a životní návyky sehrávají svou úlohu stejně jako ekologický apel. -las-