Křeslo je fenoménem, který některé civilizace vůbec nepoznaly, zatímco pro jiné je po dlouhá tisíciletí nezbytným předmětem, který mění svoje funkce a vzhled podle proměn potřeb a vkusu. Drahé materiály Život vleže Demokratické zřízení antického Řecka i republikánského Říma nepřálo křeslu stejně jako trůnu. I když sedací nábytek zahrnoval v antice tehdejší běžnou škálu, nebyla křeslu věnována zvláštní pozornost. Sedací nábytek byl určen především ženám. Od pátého století před naším letopočtem se v celém Řecku rychle rozšířil zvyk ležet na lehátkách při jídle, čtení i psaní. Tato mužská výsada byla ženám, vyjma hetér, zapovězena. Rituál „žít vleže“ převzal i Řím a teprve se zánikem římské říše se civilizace v celé oblasti posadila do křesel a na židle. Baldachýn Křeslo bylo rehabilitováno až počátkem křesťanství, aby se po celé jeho dějiny stalo nedílnou součástí nejen interiéru, ale i odznakem duchovní nebo světské moci. Středověk obohatil křeslo - trůn o další prvek: Nad křeslem s odpovídajícím gotickým tvaroslovím se objevuje ještě baldachýn symbolizující nebeskou sféru. V renesanci a zvláště v baroku byl sedací nábytek rozšířen o další tvarové řady křesel, které se zároveň stávaly předmětem reprezentace na panovnických dvorech i nástrojem ceremoniálu. Propracovaná etiketa přisoudila již v sedmnáctém století křeslu ústřední místo, od něhož se odvíjelo postavení ve společenské hierarchii. Ropucha a mrzout Korunovace S rozvojem velkoměstského života na přelomu devatenáctého a dvacátého století nachází křeslo uplatnění i v divadelních a koncertních sálech. Na scénu vstupuje i lékařské křeslo včetně „oblíbeného“ křesla stomatologického. V moderních demokraciích se stále častěji hovoří o křeslech ministerských, poslaneckých či vládních. Křeslo v nejrůznějších modifikacích se stalo i jedním z hlavních objektů zájmu dnešních designérů. Původní křeslo - trůn je možné obdivovat už jen při televizních přenosech řídkých korunovací jednou za desetiletí. -del-