„Máme rádi nábytek a bytové doplňky, které za sebou mají nějakou historii. Příběh, ducha a vzpomínku,“ začíná naši dnešní návštěvu majitelka dvoupatrové vilky na předměstí Prahy. Sedmdesátá léta a z větší části svépomocí postavený rodinný dům byl původně plánovaný jako dvougenerační bydlení. V prvním patře a pod střechou mladí s dětmi, v přízemí - s přístupem do zahrady - pak prarodiče. V klidu zahrady Tři generace nablízku, a přesto každý s maximem soukromí, taková byla i představa někdy před třiceti lety, když dnes již nežijící otec dnešního majitele stavěl - s pomocí řemeslně nadaného příbuzenstva, tento dům. Uprostřed příjemné zahrady s nyní již vzrostlými stromy je v letním odpoledni klid. Na terase pod slunečníkem pak u sklenice vody vládne přívětivý chládek, a tak se můžeme - za doprovodu majitelky a neposedného westíka Jarina - vrátit o několik desítek let nazpět, kdy tento vícegenerační dům vznikl. „Věděli jsme, že chceme vést městský život. Nikdo z nás není nějaký tramp, pěstitel nebo nějak „přírodně“ laděný člověk. Tedy žádné skleníky, pěstování zeleniny nebo skalničky před domem,“ přibližuje paní domu zadání, které se dodnes nezměnilo. „Chtěli jsme soukromí vlastní zahrady, klid mezi stromy, ale rozhodně jsme se nechtěli stát otroky zahradní sekačky, plení záhonků a zastřihování růží…,“ upřesňuje. Rekonstrukce Vícegenerační dům na začátku devadesátých let, když rodiče, původní stavebníci, umřeli, prošel zásadní proměnou. Nevyhovovalo topení, elektrorozvody, osazovala se nová střešní okna, měnily vypínače a samozřejmě zásadní proměnu prodělaly obě koupelny. „Po smrti rodičů jsme adaptovali dům tak, aby odpovídal novému uspořádání. To znamená v přízemí, s přímým vstupem na zahradu, je „veřejná část“, kde se scházejí rodinné návštěvy, vaří se a v létě také griluje. O patro výš je pak naše soukromá zóna, manželova pracovna, ložnice i hygienické zázemí,“ provádí nás příjemným domem paní Eva. Ve druhém patře, které dosud není plně dokončené (i proto na našich fotografiích nefiguruje), mají svůj prostor dvě, dnes už dospělé děti. V podstatě dispozice domu odpovídá třem středně velkým bytům dispozice 3+1. Vzájemná komunikace členů rodiny je pak možná, kdykoliv se po náročném týdnu (majitel domu pobývá celý týden pracovně mimo Prahu) celá rodina sejde u stolu. „Často a rádi vaříme a jíme. A u našich hodiny trvajících sešlostí nesmí chybět dobré víno,“ doplňuje syn Alexander, student pátého ročníku pražské techniky. I proto se syn s otcem rozhodli přímo v interiéru jídelny postavit vinotéku. Rodina původně pochází z Moravy, ale kromě moravských vín, která pravidelně přivážejí z cest k příbuzným, v rodinných zásobách najdeme i francouzská a kalifornská vína. „Současná nabídka vín je skvělá, takže rádi při domácích ochutnávkách zabrousíme i do jiných než tuzemských regionů,“ upřesňuje Alexander. Staré s novým Masivní dubový nábytek doplňuje nad jídelním stolem umístěná moderní olejomalba, dar rodinného kamaráda. Kontrast lehce rustikálního nábytku a moderní, zčásti abstraktní malby nemusí být na škodu. Právě naopak. V kombinaci s jednoduchými svítidly má jídelna propojená s kuchyní zajímavou atmosféru. I když z terasy není výhled do romantické krajiny, ale na přilehlé sídliště, kterým se žádná příměstská oblast bohužel nevyhnula, můžete z tohoto domu alespoň na chvíli získat pocit, že jste na Moravě, v oblasti Pálavy a nad číší vína přemýšlet například o tom, jak lehké nebo složité může být vytvořit vlastní útulný domov. Jak tedy? Ptáme se paní Evy, která celou rekonstrukci i vybavení domu řídila. Zažila si při tom své. Každý, kdo někdy stavěl nebo rekonstruoval, jistě dovede řadu hodin dávat k dobrému historky o řemeslnících, kvalitě jejich práce, i nekonečných průtazích, které každá stavba s sebou nese. „Nás přestavba stála více než půl roku intenzivní práce a asi o dvě stě tisíc korun více, než jsme původně plánovali. A to jsme začali na začátku devadesátých let, kdy sortiment nabízených výrobků i úroveň stavebních prací a řemesel u nás byla stále ve vleku socialismu,“ popisuje majitelka domu tehdejší situaci. Samozřejmě, dnes by řadu věcí udělali jinak, s dnešními znalostmi pravděpodobně i lépe a levněji. Ale i chybami se člověk učí. Krok za krokem Pojďme tedy za milé asistence paní Evy projít celým domem a přiblížit si, jak je koncipovaný, jaké materiály a prvky jsou v tomto přívětivém a neokázalém interiéru použité. „Máme rádi starý nábytek, některé kousky jsou ještě po rodičích. Nechtěli jsme se jich zbavovat, naopak jsme chtěli, aby v interiéru vynikly a hrály svou roli,“ říká paní domu u staré skříně v obývacím pokoji. Stejně tak koberce několik desítek let staré zůstaly, jen se pořádně vyčistily. Peršany a umělecké publikace dávají tušit celkové zaměření rodiny: ne tady kromě Alexandra, budoucího jaderného fyzika, žádné ekonomy nehledejte. Naopak humanitní směřování i práce majitelů se zrcadlí ve všech interiérech. Měkké, z větší části pastelové barvy a ladění jednotlivých pokojů dávají tušit, že manželský pár s dospělými dětmi preferuje klid a příjemné soukromí.Umění v interiéru Neokázale umístěná umělecká díla (jak obrazy, tak několik drobnějších plastik) potvrzují, že umělecké múzy jsou v tomto domě vítány. „I když dům zvenku odpovídá době svého vzniku a zcela jistě by se do dnešních ultramoderních designových katalogů a časopisů nehodil, my jsme zde spokojení. Víme, že by to chtělo novou fasádu, asi i nový přístřešek, ale zatím nezbyla energie a čas začít to nějak řešit,“ trochu omluvně říká paní Eva, když vyjdeme na zahradu. Prošli jsme domem, kde atmosféra a schopnost kombinace starých prvků s novými vytvářejí přirozenou symbiózu. V kostce řečeno: na nic si nehrající byt v domě ze začátku sedmdesátých let pro čtyřčlennou rodinu se psem westíkem. Na okraji Prahy i jiných měst takových domů najdete stovky, možná tisíce: ne každý ale bude uvnitř tak příjemně sladěný a vypovídající o duchu svých majitelů. ______________________Povšimněte si: měkkých barev v interiéru; kombinace starých nábytkových kusů a uměleckých děl vhodně zakomponovaných do interiéru. -var-Foto: Iveta Kopicová