 |
Tvorba introvertní dvojice švýcarských architektů Jacquese Herzoga a Pierra de Meurona dnes patří k evropské špičce. Obdivuhodný rozsah jejich práce kontrastuje s jejich uzavřeností.
Herzog s de Meuronem navrhují olympijský stadion do Pekingu, proslavili se rekonstrukcí Tate Modern na břehu Temže, ale to už je odborný svět řadu let znal. Herzog & de Meuron je v současné architektuře značka dobré architektury. Životopisy obou architektů jsou téměř identické. Znají se od sedmi let, oba jsou ročník 1950, oba pocházejí z Basileje. Jejich profesní dráha je od počátku pevně spojena. Studovali spolu a v roce 1978 založili vlastní kancelář. Herzog po ukončení střední školy nejprve navštěvoval školu designu, ale záhy přestoupil na biologii a chemii na basilejské univerzitě. Nakonec ale skončil u studia architektury na ETH v Lausanne, odkud pak po roce přestoupil - společně s de Meuronem - na ETH v Curychu. Oba promovali v roce 1975 a oba také na univerzitě zůstali jako asistenti profesora Dolpha Schnebliho. 
Dnes spolupracují s více než 120 zaměstnanci v Basileji, Londýně, Mnichově a San Franciscu. V roce 1983 se Herzog stal hostujícím pedagogem na Cornell University of Ithaca v New Yorku. O šest let později jeden rok spolu s de Meuronem hostoval na Harvard University. Tato spolupráce byla znovu obnovena v roce 1994 a trvá dosud. Oba jsou také profesory na basilejské technice. Výčet prací tandemu Herzog & de Meuron odráží různorodost zájmů i jejich absolutní dotaženost. Svými domy, stejně jako městskými celky i urbanismem demonstrují bezpečné zvládnutí architektského talentu. Často překvapili sériovým použitím a novým využitím prefabrikovaných materiálů: zajímá je povrch, stejně jako transparence, lesk a zrcadlení domů… 
Začátky většiny architektonických praxí jsou limitované omezenými rozpočty malých projektů a právě na těchto „raných“ budovách, které vznikají za stísněných podmínek, se testuje talent, schopnost najít originální řešení pro často obyčejné zakázky. V případě Herzoga s de Meuronem bylo takovým projektem železniční hradlo. Strukturu neurčité povahy přetvořili v dramatické a umělecké dílo průmyslové architektury, které uchvacuje jak za denního světla, tak v noci. „Snažíme se právě o odhalování. To je jediná věc, kterou může člověk jako umělec nebo architekt dělat - umísťovat věci na takovém místě, aby uhodily do očí. Snažíme se odhalit materiály tak zřetelně a jednoduše, jak jen je to možné,“ říkají společně. „Řekl bych, že naše dílo je založené na konceptu a nikoliv na stylu, vkusu nebo osobní preferenci. Je založené na intelektuálních kritériích spíš než na těch citových nebo stylistických,“ doplňuje Herzog. Například sklad firmy Ricola v Laufenu je jasným příkladem takového uváženého hledání. Struktura 
domu odkazuje k uskladnění prken, což souvisí s funkcí budovy. Ale koncept vrstvení také odkazuje k pilám v této oblasti a vápenci ve starém lomu, do něhož je budova situována. Nakonec, i vápenec se usazuje ve vrstvách. Jejich matně prosklený vznášející se kvádr pro sbírku Goetz v Mnichově, dokončený o rok později, také získal široký mezinárodní ohlas. A rozsáhlá tvorba tandemu pokračuje: v rodném kraji staví Stadion St. Louis, dům Koechlin, signalizační stanici pro basilejskou železnici obtaženou měděnými pláty. Kupte si průvodce moderní architekturou v Basileji a jenom jejich domy v tomto městě vám zaberou celý den. Nejen luminující zelená fasáda místní nemocnice, ale i obytné domy, škola, tělocvična… Oba basilejští architekti se nikdy nedali chytit do sítí jasně definovatelného stylu nebo zařadit do krabice módního minimalismu, který ale významným způsobem posunuli dál. Kromě monumentální revitalizace Tate Modern Herzog s de Meuronem realizovali řadu staveb i mimo rodné Švýcarsko: například viniční dům v severní Kalifornii, obytné domy v Paříži… Vrchol mezi řadou ocenění, která za léta práce posbírali, přišel před třemi lety, kdy jako vůbec první Švýcaři dostali prestižní Pritzkerovu cenu. 
„Architekt sedí za stolem s prakticky prázdnýma rukama, jako autor začínající psát na prázdný list. Zároveň je to pro architekty výzvou, aby postavili svůj vlastní svět, stvořili vlastní jazyk, využili tento kontextuální tvořivý potenciál. To jich dokáže jen velmi málo. Většina současné architektury je velice špatná,“ řekli v jednom rozhovoru. Chtějí, aby jejich domy byly atraktivní, chtějí upoutat lidi. Neokázale a překvapivě. „I proto se musíme zapojit do jejich systému a stát se součástí jejich světa,“ popisují civilní výraz svých domů. Jacques Herzog a Pierre de Meuron jdou svou vlastní cestou. Po dvou desítkách let práce a řadě staveb po celém světě definují vlastní styl. -var- Foto archiv