Ramínka plastová už dávno nemají tu starou poezii, nedají se natřít barvou, potáhnout hedvábím nebo oplést vlnou či obháčkovat bavlnkou, nelze na ně otisknout razítko firmy nebo vypálit monogram... Jejich výhodou je, že jsou hladká, nevýhodou je křehkost.
Ramínko na šaty není jen nějaká nepodstatná věc - cílem není totiž jen oděv na něj pověsit, ale také musí dokonale udržet tvar oděvu, nikde nic nevytlačit, nezdeformovat a nepoškodit.
Kabáty věšíme vždy na „kabátové“ ramínko, nikoliv na slabé košilové, zdeformovala by se ramena - kabátové ramínko má rozšířené konce a lehce dopředu stočená ramena, kabát je tak ve stejné poloze, jako když jej máme na sobě. Nesmí být delší, než je délka ramenní části oděvu - musí končit přesně tam, kde je u kabátu nebo saka ramenní šev; nesmí přesahovat do rukávů, jeho obrys by se do nich vytlačil.
Ramínko také nesmí oděv poškodit - pozor na ty starší dřevěná ramínka, která jsou sice kvalitní, ale někdy ne dokonale hladká, aby nezatrhla jemnou látku.
Sukně věšíme na ramínka s háčkem, pro přehlednost na ně nedáváme více než dvě sukně.
Abychom se ve skříni rychle orientovali, věšíme do bloků ramínka jednotlivých typů – se saky, kabáty, košilemi, kalhoty a sukněmi (věšíme podle délky oděvů). Sezónní obleky, které se právě nenosí, odsuneme do kouta skříně. Kožichu je mimochodem nejlépe přes léto v úschovně kožichů, kde je stálá vlhkost a teplota (ptejte se v kožešnictví), mimoto ušetříme místo ve skříni.
-ag-Foto: Archiv In