Majitelka bytu, který dnes navštívíme, chtěla vždy bydlet ve starém domě s vysokými stropy, a vůbec ve staré části města. „Je to to nejlepší, co mě mohlo potkat,“ říká, „určitě bych nešla do nějaké novostavby na periférii nebo do satelitu. Ale samozřejmě je to jen byt, byť v krásném domě, což má také svá úskalí. Například máte sousedy, 
takže se člověk musí v určitých momentech omezovat, jinak je to ale velmi klidný dům.“ Ač v historickém středu města, má dům i malý hezký dvorek, o který se majitelka bytu také stará a kde je možné trávit letní večery. „My jsme měli štěstí, protože jsme tento byt objevili v době, kdy ještě probíhala rekonstrukce domu, a mohli jsme tedy říci, co chceme, už od podlah.“ Všude v obytných místnostech jsou parkety, okna jsou dřevěná, dveře dýhované. Z chodby se vchází do útulné předsíně v barvě terakoty, kterou prosvětlují třpytivé doplňky – zrcadlo ve zlatém rámu, křišťálový lustr a v neposlední řadě okno do kuchyně, zatím tedy prázdný otvor, který ještě nemá tu správnou výplň. „Okno z předsíně do kuchyně v části, kde máme jídelní kout, jsme nově probourali, protože jsme chtěli předsíň prosvětlit přirozeným světlem. Původně tu podle plánů měly být vstupní dveře do kuchyně a dnešní vchod měl být zazděný. To se nám příliš nelíbilo, tahle varianta s uzavřeným jídelním koutem se nám líbí víc. Současně plánujeme, že v tom průhledu bude vitráž, ale pořád se nějak nemůžeme dohodnout, 
jakou zvolíme, jestli jen nějakou decentní pískovanou, nebo barevnou…“
Nábytek s příběhem
Z předsíně vedou nalevo dveře na toaletu a do koupelny a naproti jsou dveře do kuchyně, odkud se dá jít do ložnice a obýváku. V kuchyni je moderní linka, která ještě září novotou, ovšem jídelní kout je ze zcela jiného soudku. „Tahle lavice u jídelního stolu byla určena k likvidaci, našla jsem ji u jedněch starých lidí. Když jsem tam přijela, měli ji připravenou k odvozu na skládku. Řekli, abych si ji odvezla, takže jsem jim za ni dala nějaké peníze, i když nic nechtěli… Samozřejmě bylo nutné ji ošetřit, protože byla prolezlá červotočem, byly na ní také zbytky takové béžové barvy, která se musela odstranit, a znovu ji natřít. Už když jsem ji viděla, dovedla jsem si představit, jak bude vypadat po renovaci v bílé barvě.“ Pro pohodlnější sezení je na lavici měkký sedák, a protože je v jídelně i kožené křeslo, je sedák také potažený kůží.
Skříňka u jídelního koutu vypadá také jako antikvární exponát, v tomto případě jde však o nový nábytek. „Je to výroba, myslím, Indonésie, má jen patinu starého. Ale je to kvalitní kus z masivního dřeva, a strašně těžký. Tady v jídelně mám také truhlu, ta je z antiku z Prahy, a než tady byl ten jídelní kout, tak jsme tu měli gauč a ta truhla sloužila jako konferenční stolek. Její místo by mělo vlastně být v obýváku, ale ten ještě není hotový, tak je zatím tady.
Ložnice z parádního pokoje
Ložnice je zařízena zcela v historickém stylu. „Nábytek je po mé tetě, ona ho měla vždycky v takovém tom parádním pokoji, kde se nebydlelo, jen když přijela jednou za čas návštěva, tak se rozestlaly peřiny a někdo tam přespal. A když teta zemřela a příbuzní dům prodávali, řekla jsem si o ni a rodiče ji přestěhovali k nám do domu, kde byla volná místnost, takže tam zase odpočívala několik let – zase to byl ten parádní pokoj… A pak, když jsme koupili s přítelem byt, tak jsme si ji přestěhovali sem. Možná by 
mohla psát dějiny, protože má teta koupila kdysi dům už s ní.“
Ložnice prošla renovací – majitelé nechali snížit čelo v nohách a současně postel o něco prodloužit, uprostřed byly navíc bočnice postelí, které nechali odstranit, a pořídili nové rošty a zdravotní matrace. Výsledkem jsou tedy moderní postele, ovšem ve starobylém kabátě. Další nábytek zůstal stejný, jen křesla mají ještě zvláštní historii. „Byla to vlastně taková náhoda. Křesla původně k ložnicové sestavě nepatřila, sehnali jsme je u jednoho čalouníka, který je měl v dílně, kdysi dávno je tam někdo dovezl a nechal očalounit. Ale pak se ten člověk asi pět let neozval. Líbila se mi a zeptala jsem se ho, jestli by mi je prodal. A čalouník řekl, že ano, vybrala jsem tedy potahový materiál a nechala je nově očalounit, aby ladila s ložnicí.“
Sama sobě designérkou
Na vybavení celého bytu na první pohled zaujme citlivé sladění starého a nového, historického a moderního nábytku, zajímavé skloubení doplňků a použití barev. Ovšem není to zásluha designéra, ale práce majitelky bytu. „Pokud jde o barvy, líbí se mi spíše zemité odstíny, tmavě zelená, hnědá, cihlová, a sladění starého a moderního 
stylu takhle cítím a mám to tak ráda. Když je v bytě příliš starých prvků, připadám si tam jako v muzeu nebo na zámku, kde se člověk nesmí ničeho dotýkat. Když si pořídím nějakou intarzovanou nebo jinak krásně zdobenou skříň, ale budu vědět, že stojí 150 tisíc, tak si na ni také netroufnu sáhnout. Ale podle mě by tyto věci měly být funkční a měly by člověku sloužit a přinášet mu radost, ne aby on sloužil jim. A na druhé straně starožitná kuchyně by jistě byla hezká, rozhodně by v ní však nebyl takový komfort, moderní kuchyně je perfektní v tom, že mi usnadní práci. Je třeba využít přednosti nového i starého a vhodně je skloubit, a to mě vždycky bavilo. Buď starý styl odlehčit novým, nebo zútulnit určitou strohost nového tím starým.“
Text a foto Dana D. Daňková