Když se energická Anna Bonhard ohlédla zpět, měla být na co pyšná. Dům po rodičích včetně velké zahrady se jí podařilo během šestnácti let zcela obnovit a zvelebit. Měla ho ráda. I tak tu ale časem zůstala skoro sama, společnost jí dělali jen pes a kočka. Jeden syn se odstěhoval do Paříže, druhý do Londýna a manžel zůstal věrný Salzburgu, do kterého se v roce 1968 odstěhovali. Došlo jí, že v tomto domě rodinné sídlo nevybuduje, a tak se rozhodla ho prodat. Za utržené peníze koupila na Královských Vinohradech byt.

Jak jste hledala nový domov?Na internetu. Ale s výběrem jsem nebyla spokojená, cena neodpovídala kvalitě. Cítila jsem, že domy nejsou stavěny s láskou, ale na kšeft, a to tak, aby se rychle a hodně vydělalo.

Jaké byly vaše požadavky?Hledala jsem bydlení v blízkosti zeleně, což nebyl takový problém, horší to bylo s výhledem. Nechtěla jsem se dívat na dvorek. A nechtěla jsem se přestěhovat do uzavřených souborů obytných domů s ochrankou, působí to na mě jako ghetto. Přála jsem si bydlet v domě, ze kterého budu cítit pozitivní energii a kde bude příjemná atmosféra.

A čím vás oslovil váš současný byt?Když jsem sem přišla, bylo to ještě staveniště, ale poprvé jsem se setkala s opravdu kvalitně odvedenou prací. Viděla jsem, že se tady nešetří na materiálech, vše se dělá z gruntu a s láskou. Práce je opravdu poctivě udělaná. To na mě zapůsobilo. A pak ten výhled. Nepopsatelné, ihned jsem si pomyslela - ten musí být můj.

Tak to už nebyl takový problém, ne?Potřebovala jsem překlenout určité období, a tak jsem navštívila banku kvůli hypotéce. Přestože vidíte všude samé reklamy, jak je snadné půjčit si jakýkoliv obnos, banka mi vstříc nevyšla. Nakonec jsem uzavřela dohodu se studiem Donlič. Nebýt jich, možná bych tu dnes nebydlela.

Zařizovala jste sama, nebo s pomocí architekta?Nechci bydlet v pětihvězdičkovém hotelu. Ráda si domov vytvářím sama, podle svého a navíc, pokud tu budu žít, chci přesně vědět, jak vše bude rozvržené a kde bude jaký kus nábytku.

To může zařídit architekt...Neměla jsem doposud zkušenost, bála jsem se, že by zařizování nebylo radost, ale spíše boj. Měla jsem celkem jasnou představu o zařízení a věděla jsem, že ho budu hodně ovlivňovat. Časem jsem zjistila, že moje obavy byly zcela zbytečné. A tak jsem ve studiu Donlič nechala dělat dveře, vestavěné skříně, koupelnu aj.

A ostatní nábytek?Vybírala jsem ho s pomocí dlouholeté kamarádky různě po Evropě. Například podlahovou krytinu jsem objevila v Německu, výrazný dekor i barevnost jsem nezvolila náhodou. Chtěla jsem něco veselého, snadno udržovatelného, a aby na podlaze nebyly vidět psí chlupy. Ostatní nábytek je převážně z Rakouska. Je to až s podivem, ale za hranicemi České republiky je nejen širší výběr, ale je tam vše levnější.

Nenechala jste si nic z původního domu?Když jsem dům prodávala, budoucí majitelé ho od začátku chtěli koupit včetně zařízení, ale mně se moc nechtělo. Ale vzpomněla jsem si na maminčina slova: věci nejsou důležité, ale lidi. A tak jsem to prodala se vším všudy, nábytek byl částečně empírový a do domu se bezvadně hodil.

Proč jste si znovu nepořídila zařízení v tomto stylu?Vedla mě k tomu pohodlnost. O moderní nábytek se musíte mnohem méně starat než o ten starožitný. Jeden čas jsem ho dokonce i prodávala, takže vím, jaké úsilí obnáší mít ho stále v dobrém stavu. Zvolila jsem kompromis, spojuji moderní design s původními prvky.

Kolik času trávíte v Praze?Máme byt také v Salzburgu a s dokončením pražského mám velké dilema. Zatímco v Rakousku koukám z okna na Salzburgský hrad, tady na Pražský. Nevím, kde budu raději. Zatím je mi nejlépe, když sedím se zabaleným kufrem na dálnici. Tak mám totiž pořádek v životě.

-zal-Foto: Iveta Kopicová