Jak jsme bydleli před více jak dvaceti lety? Co v nás zůstalo z doby, kdy mnozí lačně listovali časopisem Shoener Wohnen pašovaným ze západního Německa a pro záclony se jezdilo zásadně do NDR? -- Že nic? A proč se například v českých domácnostech na rozdíl od zbytku Evropy návštěvy dodnes zouvají?

Vždy do přezůvek

Před vstupem do bytu vítal návštěvu botník – v botech se do načančaného bytu zkrátka nesmělo. Je zvláštní, že v době, kdy se kradlo snad skoro všechno, se boty přede dveřmi neztrácely. Důvod byl však prostý: před žádnými dveřmi néstálo nic výjimečného. Výroba byla sjednocena do několika málo obrovských sérií, které zaplavily zemi a u každých dveří vás tedy vítaly téměř totožné „modely“. – S nábytkem to bylo stejné.

Hlavně nevyčnívat

Státní výrobní závody si rozdělily role v rámci tehdejší RVHP a vyráběly několik málo sérií nábytku pro celou socialistickou část tehdejšího světa. Podobná bytová stěna, která stála ve většině nových panelových bytů například na pražském Proseku, tedy „zdobila“ pokoje také v rodinných domcích u Bratislavy…, ale i v Bukurešti nebo Sofii. Na bytovou stěnu byli lidé zejména v osmdesátých letech velice pyšní. Stávala při jedné jediné zdi hlavního obytného prostoru, který tak trochu přebíral historickou úlohu tzv. parádního salónu. Nábytkovou stěnu lze definovat jako zvláštní konglomerát několika srostlých typů nábytku, v jejichž středu bylo čestné místo pro televizor.

Na celý život

Obývací pokoje většiny nových bytů nevyhovovaly rozměrem ani dispozičně. Nejdelší zeď byla zabrána polyfukční nábytkovou stěnou a na protější straně tedy muselo být umístěno sezení, které by umožnilo sledování jednoho ze dvou tehdejších televizních programů. Také pohovky byly velmi unifikované, proto je lidé s oblibou potahovaly různými textilními materiály, aby alespoň tímto dodaly nábytku jistou osobitost. Druhým z důvodů byla rovněž snaha povrch sedací soupravy šetřit. Zařízení obývacího pokoje bývalo pořizováno na celý život a stálo téměř celou tak zvanou novomanželskou (bezúročnou) půjčku, která dosahovala výše třiceti tisíc (vzhledem ke kupní síle cca současných čtyři sta tisíc korun).

Pěkně od podlahy

Už v šedesátých letech ovládlo podlahy socialistických zemí oblíbené PVC, které bylo ovšem mylně nazýváno linoleum (skutečné linoleum je přírodní materiál vyráběný z kaučuku). Nejčastější barvou byla šedá, nikoliv proto, že by ji lidé tak milovali, ale PVC v jiné barvě trh po dlouhou dobu zkrátka nenabízel. V osmdesátých letech už převládaly metrové koberce. Nejčastěji používané byly umělé jednobarevné s krátkým vlasem nebo umělé Kovraly s vyšším vlasem a bohatými dekory. Květinový dekor se rozmohl i na přibližně pěti druzích tehdy dostupných tapet a závěsesů, takže většina nově zařízených panelových bytů připomínala přezdobenou mongolskou jurtu.

Opilý jezevčík

Typickým rysem většiny bytů od šedesátých až do osmdesátých let byly prvky lidové tvořivosti. Doba, kdy nebylo možné cestovat, obchody zely prázdnotou a interiérové doplňky byly k vidění jen v časopisech, vyzývala k činu. Muži o víkendech vyřezávali, letovali nebo tepali do měděných plechů… a ženy šily, vyšívaly, pletly, háčkovaly a vyráběly dečky ze starých punčoch. Většina bytů se stala živým muzeem nevkusu, na nějž byli jeho tvůrci hrdí. Oblíbeným dárkem bývala například obháčkovaná lahev tvrdého alkoholu s nasazovacím krytem ve tvaru hlavy jezevčíka.

Ať žije Expo!

V šedesátých letech bylo možné sehnat kvalitní porcelán například díky fenomenálnímu designérovi Jaroslavu Ježkovi, jehož kávová souprava Elka získala například cenu na mezinárodní výstavě Expo v Monterealu (1958). Přestože i u nás se tedy tu a tam rodily kvalitní nápady, převládaly zcela jiné. Trh ovládla „kreativita“ kterou bylo možno exportovat do bezedného Sovětského svazu. Tam by Ježek jistě neuspěl, takže obchody nabízely růžový pseudorokokový porcelán z bohatou zlatou výzdobou nebo sklo zdobené tak zvaným vysokým smalte, což byly plastické kytičky na zlatém podkladě.

Ani ránu bez hořčice

Ať už kvalitní kávová souprava nebo soška zhotovená o víkendu – vše mělo své místo ve vitrině. Totalitní doba byla érou nedostatku, takže vše, co člověk vlastnil, až nad míru šetřil a pokud možno téměř nepoužíval. „Parádní“ sklo a porcelán stávaly jako chlouba ve sklenících… a jejich majitelé nalévali nápoje do sklenic od hořčice. Obchody nabízely hořčice stejně jako třeba džemy s obrázkovým potiskem a lidé je mnohdy kupovali zejména pro samotný obal. Nutno přiznat, že některé zahraniční hořčice z Tuzexu měly design skleněného obalu zdařilejší než mnohé nápojové sklo nabízené v běžných obchodech.

-dog-Foto: