V polovině dubna vychází Alešovi pokračování knihy Černobílé idoly i jiní 2., v níž se věnuje slavným i méně známým hvězdám pamětnických filmů, před nedávnem mu v limitované edici ke stému výročí narození vyšla svého času úspěšná publikace o Nataše Gollové… Svým způsobem se náš předpoklad v rámci návštěvy doma u Aleše naplnil, i když ona historická hodnota jeho „nej“ věcí není až tak stará, každopádně v mnoha směrech jsou to věci z minulosti. Které? Tady je máte. Ty, o které by Aleš Cibulka opravdu nerad přišel:

Skříň na „čamrňáky“

„Abych řekl pravdu, tak konkrétní tři věci bych nevybral, ani kdybych se zbláznil. (smích) To v mém případě skutečně nejde, nicméně jsem přišel na dobrý nápad, díky kterému vám mohu ukázat své sbírkové skvosty, a přitom žádný neupozadit. Tak jako první uvádím tuto svou skříň na „čamrňáky“ – jak doma říkáme všem drobným dárkům, na které by se jinde akorát tak prášilo. Mám v ní uloženy desítky nejrůznějších koček, dárků od kamarádů, suvenýry z cest, žvýkačku, kterou žvýkala Simona Stašová, pštrosí vejde, doutník, který jsem sám ubalil v Dominikánské republice, růži, jež mi Michal (Michal Jagelka, životní partner Aleše Cibulky – pozn. aut.) vystřelil na pouti – no musíte uznat sami, že prostě samé nevyhoditelné věci, o které bych nerad přišel.“

Stůl

„Předpokládám, že vám ještě nikdo neuvedl jako svou nejoblíbenější věc pracovní stůl nebo svůj veskrze pracovní koutek, že ne? Tak v tom případě budu první. A rád. Může to být zvláštní, ale já svůj pracovní stůl obklopený nejrůznějšími obrázky a fotografiemi, na kterých mám všechno (a všechny) stále na očích, mám opravdu rád. Stejně jako například motto, které na fotce nevidíte, ale klidně vám je prozradím. Autorem tohoto hesla je herečka Veronika Žilková, která byla mou třídní profesorkou na Vyšší odborné škole herecké a moderátorské a zní: „Možná to nevyjde, ale s tím se smířím spíš než s tím, že jsem to vůbec nezkusil!“

Portrét v kompresionistickém stylu

„Před čtyřmi roky jsem od svých rozhlasových kolegyň dostal ke třicátinám i tento prazvláštní obraz. Musím říct, že je tak originální, že by byla ode mě velká opovážlivost ho nemít rád. Zvlášť když je to údajně můj portrét. Sice ve stylu kompresionismu, ale i tak – zkrátka originalita v barevném vyobrazení. Pojí mě k němu vzpomínky nejen na období mých třicátých narozenin, ale i k samotné oslavě, která byla také originální a pro mě velmi laskavá a milá… vzpomínám, že mi bylo docela smutno, když jsme se až někdy nad ránem rozcházeli domů. A já na tom odchodu opět vybočoval – nikoliv tedy pod vlivem alkoholického opojení, ale jako jediný jsem šel přes prázdnou Prahu sám se sebou, (smích) s tímto dárkem…“