Základ zůstal stejný. Dům stojí. Ale to, co je uvnitř, je úplně jiné. Zůstaly vlastně jen obvodové zdi a členění na jednotlivá patra. Zcela se změnila kompozice, přesunuly se komunikační prostory a především se interiér výrazně otevřel a prosvětlil.
Začneme od přízemí. Zde se obývací pokoj původně nacházel zcela nelogicky na straně přivrácené k rušné ulici. Nové rozvržení na tuto stranu přesunulo technické zázemí (v jakési černé krabici je koupelna a prádelna) a obývací pokoj s kuchyní a jídelnou je nyní na straně nahlížející do zahrady. Schody v centrální části fungují jako hlavní komunikační vertikální prostor i jako osvětlovací těleso, protože jsou otevřené a strany kryje pouze sklo. Podle polohy slunce tak světlo proniká skrz ně i do nejzapadlejších koutů domu.
Ale to není všechno. První patro je rozděleno další trhlinou, přes kterou se klenou dva můstky, spojující dvě ložnice na jedné straně s dvojicí na straně druhé. I tohle řešení výrazně vertikálně pomohlo propojit interiér.
Foto: Maxime Brouillet
Jak jsme již řekli, ve vrchním patře jsou čtyři ložnice, protože majitelka má tři dcery, které chtěly své soukromí.
Podívejme se na materiály a barevnost. Jsou tu použity tři hlavní motivy – bílá, černá a dřevo. Třeba podlahy nebo schodištní stupně jsou z borovice. Tenhle materiál je ale příliš měkký, říkáte si. Ano, je to tak. Majitelům to nevadí. Naopak. Chtějí mít stopy užívání. Chtějí mít stopy stavby. Nedokonalosti jsou to, co dává interiéru pocit normálnosti, lidskosti. Vždyť každá stavební nedokonalost ukazuje, že spoustu věcí udělal manžel majitelky – ať jsou to stěrky na zdech, položení dřevěné podlahy, či kompletní výmalba celého domu.
