Jak se od pradávna praví – jiná země jiný mrav, ale nejen mravy se od sebe v jednotlivých zemích liší, liší se například i svou kuchyní. A protože je každá kuchyně originální, stojí za to se seznámit alespoň s nejznámějšími z nich. Vzhledem k tomu, že je čínská kuchyně společně s francouzskou řazena mezi nejoblíbenější, začneme náš „let“ světovým jídelníčkem právě zde. Čínská kuchyně si získala oblibu všude na světě především díky své rozmanitosti a rafinovanosti. Vzhledem k obrovské rozloze, terénu a klimatické rozmanitosti čínského území, délce i složitému historickému vývoji se vyvinulo i několik typů čínských kuchyní. Označení „čínská kuchyně“ není tedy zas tak úplně správné. Prý se podle odborníků dělí na osm – devět výrazně odlišných kuchařských stylů. Všeobecného uznání se však dostalo jen čtyřem z nich – šantungské, s’čchuanské, ťiangsusko-čeťiangské a kantonské. Nazývány jsou podle oblastí, respektive podle provincií nebo velkoměst, v kterých vznikly. Proto pokud budeme chtít mluvit o těchto významných regionálních kuchyních jako celku, pak jedině v případě, že nezapomeneme na jejich společnou charakteristiku, kterou se míní její chuťová rozmanitost, vynalézavost, estetické sladění, takřka všeho co lze jíst. Už staří Číňané si byli dobře vědomi, že na chuti přidává i vzhledová úprava jídla. A to se odrazilo i v bohatosti používaných surovin, což konkrétně znamená, že se používá okolo 150 druhů zeleniny, desítek druhů koření, výtažků a chuťových přísad, dodávající jídlu nejen na výrazné chuti, ale i na rozmanitém vzhledu. Co se týče masa je nejvíce využíváno maso vepřové, méně hovězí a skopové. Mezi oblíbená masa se řadí kuřecí a kachní. S nimi, samozřejmě, „súťažia“ všechny druhy ryb a dary moře. V jednotlivých regionálních kuchyních je uplatnění a podíl uvedených mas však značně rozlišný. Je však třeba podotknout, že všechny kuchyně zastávají stejnou techniku jeho krájení, stejně jako krájení zeleniny a dalších potravin na kousky tak, aby jejich velikost přibližně odpovídala jednomu soustu, který se dá dobře chytit tradičními jídelními hůlkami. K dalším společným znaků všech kuchyní patří obliba sojové omáčky, bez níž se v Číně obejde jen velmi malá část jídel, a odmítavý postoj k veškerým rostlinným olejům, máslu, mléku, sýrům a ostatním mléčným výrobkům. Společné znaky lze najít i v technice tepelné úpravy, která spočívá v rychlém opečení na menším množství tuku a opražení ve velkém množství horkého tuku, vaření, dušení ve šťávě i nad parou, dále v pečení v individuelně upravených pecích. A nakonec ještě jedna všeobecná charakteristika pro určité oblasti. Pro sever Číny je charakteristické více moučné jídlo a pro jih naopak rýže a dary moře. Jak se od sebe liší jednotlivé nejznámější čínské kuchyně a ještě něco na víc, tak o tom opět příště.