Sedíme u stolu pokrytého promaštěnými novinami, pojídáme sýr a uzeniny přímo z rozbalených papírů, párek namáčíme v plastovém kelímku s hořčicí a vše zapíjíme pivem rovnou z láhve. Úžasný pohled, že? Přímo vyvolává příjemnou atmosféru domova. Ne? Takže pod pojmem stolování se ve Vašich představách skrývá něco naprosto jiného? Nuže, jak je tomu doopravdy? I když většinu času trávíme dnes v zaměstnání, přece jenom ráno a večer se obvykle setkáváme se svými blízkými u rodinného stolu, abychom si s nimi popovídali, podělili se o běžné radosti i žaly a také se společně, co možná nejkultivovaněji najedli. Už od útlého dětství nás rodiče učili, v které ruce se drží vidlička a v které nůž, a jak je správně používat. Trpělivě nám vysvětlovali, že nesmíme polévku či omáčku ze lžíce srkat, že sedíme rovně s lokty podél těla a že si ruce utíráme do ubrousků a ne do ubrusu či do vlastních šatů. Tedy základy snad máme zvládnuté, ale víme, jak správně prostírat, jak používat určité typy jídelních souprav, nápojového skla, co z čeho je a k čemu to slouží? Pár rad na úvod Základem všeho je stůl. Měli bychom k němu přistupovat jako k živé bytosti, protože v naší civilizaci je tmelícím prvkem společenství. Není jen dekorativním předmětem, či věcí sloužící jako podložka jídel a nápojů, ale má především funkci symbolickou. Stává se pro nás často i jakýmsi barometrem rodinné pohody či partnerského souladu. Sedět společně u stolu, který byl oblékán s láskou do ubrusových šatů a zdoben řadou nepodružných detailů, nám jaksi nedovoluje, abychom byli hrubí a bezohlední. Jsme totiž spoutáni atmosférou harmonie, jež vhodně prostřený stůl dokáže vykouzlit. Není důležité, je-li stůl z drahého dřeva či jde o starý odřený kus nábytku, stejně přes něj přehodíme ubrus, ale je potřeba, abychom se před jeho prostřením na chvíli zastavili a zamysleli nad nastávajícími okolnostmi chystaného stolování. Měli bychom si uvědomit, k jaké příležitosti zrovna prostíráme, kolik bude stolovníků a jakého věku. Sedí-li s námi například u stolu malé děti, měli bychom na sváteční ubrus prostřít malý ubrousek či omyvatelnou podložku, abychom neměli pokaženou náladu, když nedokáží udržet svůj vymezený prostor v běloskvoucí čistotě. Pravidla stolování Než se ke stolu posadíme, nejprve se pro jistotu spočítejme. Ať se budeme snažit sebevíc, větší množství lidí se k malému stolu skutečně nevejde. Měli bychom vše uspořádat tak, aby měl každý dostatek prostoru. Zkoušky prokázaly, že potřebná šířka pro každé jídlo je od 53 do 65 cm, což znamená, že čtyři stolovníci potřebují minimálně 85 x 105 cm plochy stolu. Ke stolu bychom měli usedat čistí a upravení všichni najednou, pokud je to jen trochu možné, a stejně tak od něj i odcházet. Spory a hádky by měly zůstat za dveřmi jídelny. Pokud tak neučiníme, zničíme si vzájemně nejen pohodu z dobrého jídla, ale narušíme i krásu sebelepšího prostření, které navíc ani nebudeme mít čas vnímat. Stůl by sice neměl být výstavou porcelánu, skla či keramiky, případně zdobných sad příborů, ale i při běžné snídani bychom neměli zapomínat na šálek s podšálkem, kam můžeme položit lžičku. Každý strávník by také měl mít svůj talířek, příborový nůž a vidličku. Máslo, džem, sýr, šunku a další potraviny položíme na společný talíř, odkud si každý ze spolustolovníků sám vybírá na co má chuť a také tolik, kolik toho sní. Stejně tak je vhodné, pokud je strávníků více, abychom nápoje podávali v konvicích, džbánech, případně karafách, aby si každý mohl nalít takové množství, jaké vypije. Zdá se, že jsme se o kultivovaném chování u stolu dozvěděli už to nejpodstatnější a nezbývá tedy, než si s Erasmem Rotterdamským, významným renesančním myslitelem a spisovatelem říci: „Nedotýkej se hned jídla doneseného, vypadá to chtivě. Mnozí si berou jídla, sotva za stůl zasedli a jedí jako vlci. Často je spojeno to s nebezpečím, dáme-li do úst hned jídlo horké, musíme je pak vyplíti, což je neslušné, nebo chřtán si popálíme, což je nepříjemné.“ -daš-