Vybrat si můžeme těstoviny vaječné či nevaječné, neochucené či ochucené (tedy černé, zelené, červené...). V klasické kuchyni se ale budeme držet toho zásadního, totiž že používáme těstoviny (pastu) vyrobené z tvrdé pšenice (na sáčku čteme „semola di grano duro“). Na těstovinách v našich obchodech je zajímavé, že si půlkilový sáček můžeme koupit v rozpětí několika set korun – třeba i od 6 korun do dvou tří stovek. Takže nějaký (a pravděpodobně značný) rozdíl v kvalitě (nejen ve značce) tu zřejmě bude. Nemusíme to s financemi ale nijak přehánět, pochutnáme si i na těch „třicetikorunových“ a opravdovou lahůdku pořídíme v cenách 40 - 60 korun za půl kila. Důležité je experimentovat a vyzkoušet si všechno možné, a nakonec najít tu svoji oblíbenou „pastu“, tedy značku těstovin. V jejím rámci už můžeme potom připravovat jednotlivé druhy těstovin podle toho, na jaký recept se nejlépe hodí makaróny, motýlci či vřeténka. Těstoviny (pastu) připravujeme zásadně „al dente“, tedy „na zub“. Nikdy je nevaříme až do měkka, protože než je vyjmeme z vody a než se ocitnou v cedníku, ještě trochu změknou. A výsledek? Nevábný vzhled a ještě dvě nevýhody navíc – jedna „kulinární“, druhá „zdravotní“. Na rozvařených těstovinách daleko hůře drží omáčky a pak také přetěžují žaludek. Nalepí se na žaludeční stěnu a pár hodin potom nám může být těžko – minimálně se budeme cítit přejedeně a unaveně. V opačném případě nepřevařené těstoviny se dobře tráví. O tom nejlépe svědčí to, že pastu jedí před výkonem sportovci - zejména maratonci a všichni další vytrvalci, kteří si rozhodně těžký žaludek před nástupem na start dovolit nemohou. Hodně vody, přesně soli, nerozvařit Při vaření těstovin dbáme na tři zásady, které zní: hodně vody, přesně soli, nerozvařit. To jsou opravdu základní věci, při jejichž dodržení už máme úspěch skoro v kapse. Hodně vody znamená alespoň litr na půl kila. Tedy neprohloupíme, když si koupíme velký hrnec s poklicí. Každý kousek těstoviny se totiž musí vařit „sám“, plovoucí ve vodě, nikoliv nalepený na ostatní, nebo ještě hůře v jednom chumlu. Dále nešetříme ani solí (solíme podle údajů na sáčku s těstovinami) a velmi opatrně vaříme. To, co vyndáme z vody, mají být krásné, lesklé, dobře uvařené těstoviny. Pokud dáme málo vody a vaříme dlouho, vyndáme našedlou změklou a oslzlou masu, kterou už žádná pikantní omáčka nezachrání a ze které snad uděláme leda únikové šunkofleky. Na vteřinu správně vytáhnout těstoviny z vody se ovšem naučíme jedině cvikem, což může trvat dosti dlouho. Nejlepší je jít pro radu k někomu, kdo to umí; poradit se s někým, kdo má italskou kuchyni v malíčku a může nám nějaké své triky prozradit. -ag-