V každé kuchyni se vyskytuje kromě dekorativních textilií, jako jsou třeba záclony, také spousta textilií ryze funkčních, které žádnou okrasu nedělají, které však jednoduše denně potřebujeme. Jsou to ručníky, ubrousky a utěrky. Pokud jde o ty posledně jmenované, těch je tu nejvíce - a často se nacházejí už v různém „stupni rozpadu“. Najdeme tu nové, starší i ty, co už opravdu něco pamatují. Ty nejstarší paradoxně bývají totiž nejkvalitnější, tkané z toho nejhustšího plátna, bílé s klasickým barevným síťovaným vzorem. A protože jsou už dobře seprané, nejlépe se s nimi utírá. Proto se jich jen neradi zbavujeme a vždycky je znovu vytáhneme, ačkoliv zejména v nové moderní kuchyni parádu opravdu nedělají. Nejnovější utěrky mají sice efektní vzory, ale často také přímo viditelné mezery mezi jednotlivými vlákny. Takovýmto utěrkám z řídké tkaniny, o jejichž kvalitě nám něco napoví také jejich nízká cena, bychom se měli vyhnout. Jinak pro utěrky platí, že jsou krásné jenom do té doby, dokud jsou vzorně nažehlené a vyrovnané do komínků ve skříňce. Jakmile je vytáhneme a jednou použijeme, začíná jejich věčné přemisťování po kuchyni a boj, kam s nimi. Pro jednou použité, ještě čisté, ale trochu mokré utěrky jakoby nikde nebylo to pravé místo. Kam s ní, aby nepřekážela, nehyzdila kuchyni a rychle zase vyschla? Necháme-li je někde ležet, neschnou, necháme-li je pověšené (zejména vysoko a všem na očích), z parádní drahé kuchyně se náhle stává nepořádně vyhlížející kuchyně, kde povlávají utěrky. Malý kompromis představují diskrétně ukryté věšáčky na boční straně kuchyňské linky, mezi stěnou a od ní trochu odsazenou linkou. Horší je to s věšáčky uvnitř skříněk, kam navlhlé utěrky nedáváme, protože tu neproudí vzduch. Jednoduché se jeví hodit utěrku přes madlo trouby – je sice po ruce, ale zase to není esteticky ideální... Jak se to řešilo v minulosti a jestli můžeme v našich moderních kuchyních převzít nějaký ten zlepšováček z historie, na to se podíváme příště. -ag-