Domácí pracovna se do našich domovů navrátila v minulém desetiletí, v době velkého rozmachu drobného podnikání. V té době byly naše domy a byty přímo zaplaveny pracovnami. V prvotním nadšení jsme často nakoupili kancelářský nábytek, který se možná později ukázal jako příliš mohutný a naddimenzovaný, překážející v provozu domácnosti nebo jej bylo prostě příliš mnoho a zůstal nevyužitý. Až praxe nám ukázala, k jaké práci nutně potřebujeme velkou kancelářskou sestavu, a ke které úplně stačí počítačový stoleček. Ruku v ruce s tím nutně přicházela otázka, do jaké místnosti kancelářský stůl, židle, police a další věci naskládat. Nejen tak, aby se to tam vešlo, ale aby se dalo v klidu a co nejpohodlněji pracovat a přitom nerušit ostatní. Naše byty na takovou razantní změnu ovšem nebyly vůbec připravené. Alespoň většina z nich – paneláky, ale v podstatě všechny poválečné byty ani rodinné domky v základním projektu s domácí pracovnou nepočítaly. A tak se potom pracovna hledala v obvyklém schématu: buď obývací pokoj anebo jedna z ložnic. Ani jedno řešení nikdy nebylo zcela ideální, vždycky se musel vybrat ten nejlepší kompromis. Řídit bychom se ale měli nejen prostorem, ale hlavně denním režimem rodiny a jejích členů. S prací bychom měli ostatním překážet co nejméně, ostatní by nás měli při práci co nejméně vyrušovat – a co je velmi důležité, rozhodně by měla být dána každému možnost kvalitního a nerušeného spánku. Ano, míříme tím k pracovnám v ložnicích, protože toto řešení se velice rozmohlo. Pracovna v kuchyni zní poněkud divně a nepatřičně, ačkoliv je to z mnoha důvodů příhodnější řešení než velmi obvyklá pracovna v ložnici. Pokud pracujeme pozdě večer či dokonce dlouho do noci a v ložnici nejsme sami, je to velmi nevyhovující - hučení počítače, světlo, neustálé ťukání klávesnice a klikání myší. V kuchyni ale kolem 22 hodiny a později už málokdo bývá, a místnost je tak naprosto nevyužitá. Jak se s pracovnou v kuchyni dá čarovat, o tom až příště. -ag-