Ovšem ve formách nepřipravujeme jen sladká jídla, stejně můžeme vytvarovat i sekanou, nádivku, chlebové nebo rohlíkové těsto, vytvořit v nich můžeme i studený sladký nebo třeba aspikový rybí dort a podobně. V dávných dobách bývaly formy obvykle keramické, později plechové, luxusnější porcelánové, měděné a podobně. S rozvojem technologií a materiálů dnes můžeme péci i ve skleněných, nebo naopak silikonových bábovkových formách. Dnešní pečicí formy potěší také vzhledem – nabízeny jsou v mnohem širší paletě barev i vzorů. Každý materiál má však svá specifika, která je nutné respektovat, volit bychom tedy měli takový typ, s nímž se nám bude dobře pracovat. Forma by dále měla být kvalitní, praktická a snadno udržovatelná, a to podle závislosti „čím nezkušenější kuchařka, tím kvalitnější nádobí a náčiní“, to znamená takové, s nímž bude mít co nejméně práce a těsto se z něj dobře vyklopí. Vyplatí se proto například vybrat nádobí, které není nutné vymazávat a vysypávat moukou. Formy nám také usnadní Formy, pečenípečení moučníků a pečiva z bezlepkové mouky, těsto z ní totiž velmi špatně drží tvar a práce s ním je náročná.

Dřevo, kamenina, porcelán – to je tradice

Jedny z nejstarších forem byly asi dřevěné, ovšem příliš se jich nedochovalo, dřevo zůstalo po dlouhá staletí tradičním materiálem pouze pro vyřezávání forem na pečení perníku. Používáno bylo tvrdší, odolnější ovocné dřevo, zrcadlově obrácené motivy se vyřezávaly dovnitř formy, stěny musely být stejně silné, aby se těsto rovnoměrně propeklo. Dodnes se naopak vyrábí formy z keramiky, při výběru však dáváme pozor, o jaký typ jde, ne každou keramiku lze totiž pro pečení použít. Nejvhodnější je kamenina, vypalovaná při vysokých teplotách, která se pevností blíží porcelánu, při poklepu na vypálený střep zvoní. Taková je třeba Hrdějovická keramika, téměř slinutá kamenina s šedým střepem, efektní je zvláště matný, neglazovaný, teple smetanový odstín. Dalším tradičním, ale také dražším materiálem je porcelán. Svůj původ má v Číně, ale jméno dostal v Itálii od slova porcella, mušle, kterou připomíná. Základní surovinou pro výrobu je kaolín, někdy se do hmoty přidává křída a mramor. Kaolín je maximálně pevný, transparentní a bělostný materiál, pálí se při teplotách nad 1300 °C. První porcelán pro tepelnou úpravu pokrmů byl vyroben okolo roku 1930, k pečení a zapékání se používá stále, pokrmy v něm lze rovnou i servírovat. Podobným materiálem je sklo, které prošlo od svého objevení velkým vývojem, a kromě nejrůznějších sklenek, mis, váz a džbánů je takzvané varné sklo používáno k přípravám tepelně upravovaných pokrmů. Misky různých velikostí, formy tvarované v duchu symbolů tradičních svátků nebo jako prosté bábovky. Sklo může být kombinováno s plechem, tak jsou vyrobeny třeba dvoudílné dortové formy – obvodovou část mají plechovou s nepřilnavým povrchem, dno je skleněné. Formy z tohoto materiálu se zvlášť hodí pro přípravu kynutých bezlepkových těst, která se pečou pomaleji a při nižších teplotách. Formy z výše zmíněných materiálů se nesmí vkládat do horké trouby, při pečení se do nich nesmí dolévat studená voda, horké formy neklademe na výrazně chladnější povrch.

Odolný, mnohotvárný, prostě kov

Tradičním materiálem je také kov, nakonec bronzové formy tvaru budoucích bábovek používali již ve starém Římě. Dnes se z různých druhů kovů vyrábějí rozličné formy, ty nejkvalitnější odolávají mechanickému namáhání, snadno se vyklápějí, dobře se čistí. Historické jsou dnes již formy ze železného plechu, i když péct v nich můžeme i dnes. Hůře se udržují, ovšem díky vlastnostem kovu se těsto propeče rychle a stejnoměrně. Novodobé smaltované formy mají buď několikavrstevný smalt, který je odolnější proti mechanickému a chemickému poškození i vysokým teplotám, mohou mít i nepřilnavý povrch. Za jedny z nejkvalitnějších lze dodnes považovat litinové formy, jejichž možnou alternativou může být takzvané titanové nádobí, které má jádro z litého hliníku nebo vysoce kvalitní lisované oceli, na vnitřní straně je nanesen nepřilnavý povrch z titanu a keramiky. Mezi luxusní nádobí patří měděné formy, které jsou z hygienických důvodů uvnitř pocínovány, nevýhodou může být náročná údržba. Trochu na okraji, i když neprávem, je hliník, který vede dobře teplo, snadno se čistí, a těsto se upeče rychle a rovnoměrně, takové formy se zvláště hodí na pečení menších či velmi složitých tvarů.

Silikon – materiál budoucnosti?

JFormy, pečeníako z jiného světa stále trochu působí zdánlivě beztvará hmota, srolovaná v kuchyňské zásuvce nebo v polici, obvykle s dalšími podobnými kusy. Až po rozložení poznáme, že jde o bábovkové či jiné formy, v troubě si je však neznalý pozorovatel dokáže představit přece jen stále stěží. Pravda, oproti formám z jiných materiálů jsou na trhu opravdu krátce, chovají se navíc zcela odlišně. Nicméně mají mnoho dobrých vlastností, a získávají proto rychle na oblibě. Je možné je využívat jako formy z jiných materiálů, pro teplou i studenou a sladkou i slanou kuchyni, pokrmy nemají žádnou pachuť, formy není třeba vymazávat a vysypávat, ocení je proto hospodyňky začátečnice nebo zaneprázdněné ženy. Pokrm se snadno vyklopí, po použití stačí formu jen vytřít papírovou utěrkou. Při úklidu je prostě jen svineme do ruličky a uklidíme. Ovšem i přes všechny výhody může někdo tento materiál zavrhnout, neboť se neztotožní s tím, že jde o plast, který do trouby „přece nepatří“. Nicméně práce s ním je snadná a pečivo z něj dokonalé.

Tipy a triky:

  • K vymazávání forem je nejvhodnější máslo nebo rostlinný tuk, téměř bezpracnou alternativou je olej ve spreji
  • Formy úhlových geometrických tvarů můžeme místo vymazávání vyložit pečicím papírem, případně hliníkovou fólií
  • Pokud ukládáme formy na sebe, dáváme mezi ně ubrousek, aby se navzájem nepoškrábaly
  • Keramické, skleněné a silikonové formy nevystavujeme prudkým změnám teplot
  • Před prvním použitím formy se řídíme pokyny výrobce

-Dana D. Daňková-Foto: www.profimedia.cz