V první řadě bychom si měli rozmyslet, jakou potřebujeme velikost. Malé dřezy z keramiky či umělého kamene vypadají na fotografiích vzorových kuchyní velice elegantně, ale pokud nemáte myčku, umyjete v nich tak akorát hrneček od snídaně, zatímco další špinavé nádobí se bude kupit na kuchyňské lince. Při vyhodnocování rozměrů musíme vzít v úvahu i hloubku dřezu; ta by měla být minimálně 190 mm, u mělčích dřezů musíme počítat s omezením. Představte si, že chcete třeba napustit vodou dvoulitrovou pet lahev. Pokud máte mělký dřez a k tomu nízkou baterii, bude vám muset posloužit vana.

Kvalita materiálu by měla být dostatečná i v případě, že myčku máte a dřez potřebujete jen k oplachování zeleniny a umývání rukou. Do dřezu totiž sléváte i vroucí vodu z brambor a možná sem i ždímete hadříky namočené do čisticích prostředků při úklidu, takže materiál dřezu by měl vydržet jak vysoké teploty, tak působení chemikálií.

V případě nerezových dřezů hledíme na sílu plechu, která by měla být minimálně 0,6 mm a ideálně 0,7 mm a více. Na levných dřezech o tloušťce 0,3 a 0,4 mm se zakrátko vytvoří promáčkliny, a navíc je riziko, že v nich nebude pevně sedět stojánková baterie. Kromě toho stačí neopatrný pohyb nožem a v dřezu se objeví díra. Nerezový dřez by měl být vyroben z nerezavějící chromniklové oceli se složením 18 % chromu a 10 % niklu.

Materiál není vždy stejně kvalitní ani u dřezů granitových. Rozhodující je poměr křemenných písků a pojiv, které granit tvoří. Výrobce by vás měl informovat o složení materiálu - obsahuje-li alespoň 80 % křemenných písků, je vše v pořádku. Pokud složení není u výrobku uvedeno a nikdo vám ho nechce sdělit, je dost možné, že jde o levnou napodobeninu s příměsí plastu.