Ivo, vy už léta žijete v jednopatrovém domečku se zahradou v pražských Vokovicích, jak vzpomínáte na dětství prožité na Letné?

Vyrůstala jsem v nejobyčejnějším činžáku v Korunovační ulici. Zatímco v dobách mého dětství to byla líbezná, klidná ulice, dneska je tam šílený provoz. Každý z domů míval předzahrádku, kde si většinou paní domácí opečovávala kytičky. Do domu se vcházelo uličkou mezi dvěma zahrádkami a tam seděly na zídce všechny babičky, které u nás bydlely. V domě jsme se samozřejmě všichni znali. Vodovod jsme měli na chodbě, a když vyrazila jedna sousedka s konví pro vodu, hlasitě zakašlala a všechny ženský vzaly konve a šly pro vodu také. U toho vodovodu strávily společně třeba celé dopoledne. Koupelny v domě nebyly, myli jsme se v plechových umyvadlech a koupali v malé vaničce. Když na to dnes vzpomínám, dcera má pocit, že jsem chodila do třídy s Boženou Němcovou.

ČTĚTE TAKÉ:

Vaším velkým koníčkem je kromě malování také zahrada. Kde jste se k zahradě poprvé dostala?

Ve Vokovicích máme zahradu asi od roku 1998, dříve to byl jen obyčejný dvůr. Vše, co nyní na zahradě máme, jsme zasadili a pořídili my. Moje babička měla kousek zahrádky v kolonii a tatínek měl na Trojském ostrově chatičku. Stále tam něco pěstoval, ale mně práce na zahrádce byla z duše protivná. Všemu tomu rytí, sázení, vytrhávání plevele, prostřihávání a zalévání jsem přišla na chuť až v pozdějším věku, když jsme si koupili s mužem chalupu. Tam jsem začínala stylem pokus – omyl. Na začátku jsem dělala hodně chyb, ale poučila jsem se a dnes už jsem téměř odborník.

Jaké chyby jste dělala nejvíce?

Nejzásadnější školáckou chybou je, když se člověk snaží těch pár metrů, které má k dispozici, co nejrychleji zaplnit a tak nějak nepředpokládá, že všechny ty rostliny porostou a budou potřebovat prostor. Ani já nesnesla holé místo! Na chalupě jsem třeba zasadila kousek od zahradní budky stříbrný smrček, jenže on za pár let tolik narostl, že ji zbořil. Pak jsem zasadila popínavé rostliny na plot a dneska mám nejvíc práce s jeho prostřiháváním. Vím už také, že se zahradou je potřeba především hodně trpělivosti a platí tam staré pořekadlo - práce kvapná, málo platná.

Pojďme se přesunout ze zahrady do domečku. Na jaké zařízení si potrpíte?

Mám zálibu ve starých časech a právě takové předměty můj byt jednoznačně charakterizují. Nejvíce mě ale baví kombinace věcí starých s těmi moderními. Třeba moje kuchyň vypadá jako „babičkovská“, ale nedaleko starodávných hrnečků s třešničkami je moderní trouba, která zvládne dvacet různých funkcí. Stejně tak mám kvalitní automatickou pračku, i když si možná někdo myslí, že peru ještě na valše. Mám také zkušenost, že spousta věcí, které koupím třeba v Ikee, se dá s těmi, které už něco pamatují, dobře zkombinovat.

Překvapil vás někdy nějaký přírodní živel?

Na jedno řádění bouřky si vzpomínám dodnes. Celý dům máme porostlý přísavníkem tříprstým, což je krásná popínavá rostlina, v každém ročním období jinak barevná. Jednou jsme za slunečného letního dne třídily na zahradě s kamarádkami staré prádlo, které také sbírám. Najednou se z ničeho nic nebe strašlivě zatáhlo, popadly jsme tedy krabice s prádlem a utíkaly jsme se schovat dovnitř. Pak se venku strhla šílená průtrž s vichřicí a kroupami. Trvala asi jen pět minut, ale celý dům úplně „oholila“ a ze zelené okrasy nezbylo téměř nic. Kroupy jsou pro zahradu pohroma.

Co se chystáte malovat?

Právě jsem se pustila do obrázku Kampy, kde se na zamrzlé Čertovce prohánějí bruslaři. Je to samozřejmě fantazie, ale někde jsem si přečetla, že když byl Mozart v Praze, jeho přítelkyně Josefína Dušková ho učila bruslit na zamrzlé Vltavě. Tak to mne asi inspirovalo.

A jak to je s paní Lepařovou, kterou hrajete v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2?

Mám Lepařovou ráda a myslím, že mi ještě chvíli zůstane, protože si ji oblíbili nejen diváci, ale asi i scénáristé. Má svůj příběh, vývoj a hlavně smysl pro humor. Vím, že o seriálech spousta lidí nemá valné mínění, ale já bych je tak nezatracovala. Z reakcí diváků, zvláště těch starších, vím, že často žijí sami, nikam už nechodí a ti seriáloví „hrdinové“ jsou svým způsobem jejich přátelé, kteří se k nim pravidelně vracejí a znamenají pro ně kontakt se světem. Ostatně i pro herce je tenhle adrenalinový způsob práce dobrá škola a prověrka profese.

Vizitka

  • Narodila se 17.12.1948 v Praze.
  • Vystudovala DAMU – obor herectví u profesora Oty Sklenčky.
  • Maluje, v roce 1974 měla v divadle v Karlových Varech první výstavu a od té doby jich bylo na 200 u nás i v cizině.
  • Hrála v Divadle na okraji, Pod Palmovkou, Divadle Josefa Dvořáka a Na Fidlovačce.
  • Navrhovala jevištní kostýmy, dekorace a plakáty pro divadlo i televizi.
  • Vydala autorské knihy Obrázky z lásky, Domácí štěstí, Jak Upír Uršulín o zuby a ke štěstí přišel, Za domácím štěstím.
  • Moderovala a autorsky vytvářela v ČT pořad Domácí štěstí a Barvy života.
  • V současné době hraje v představení Jiřího Justa Manželské štěstí v Divadle U Valšů a v Semaforu.

Foto: Archiv Ivy Hüttnerové