Pavle, prý jste vyrůstal v činžáku. Měl jste tam své vlastní „území“?

Vyrůstal jsem ve zvýšeném přízemí klasického činžovního prvorepublikového domu v centru Olomouce. Můj vlastní pokojík jsem si předělal z bývalého pokojíku pro služku. Byl až úplně vzadu, v odlehlé části velkého bytu a bylo to moje království. Měl jsem tam po stěnách plakáty svých idolů, všechny svoje dětské poklady, klid a hlavně kytaru. Tam jsem se na ni naučil první akordy a začal skládat první vlastní písničky. Také jsem tam měl akvárium, ve kterém jsem choval exotické příšerky. Mexické vodní mloky, byli fakt krásní.

Čím ten váš pokojíček "voněl"?

Myslím, že dobrodružstvím a tajemstvím. Později v dětství mě hodně lákal vesmír, rád jsem se díval na mapu hvězdné oblohy, která mi visela nad policí s mými oblíbenými sci-fi romány. Pak jsem si náhodou přečetl jedním dechem Shakespearova Hamleta a bylo rozhodnuto, chtěl jsem k divadlu. Jenže jsem už propadl i kytaře a zpívání, takže je celkem logické, že jsem nakonec skončil především v muzikálech.

ČTĚTE TAKÉ:

Kde jste bydlel v době studií?

Během studií jsem bydlel po různých kolejích v Praze a po absolvování DAMU jsem žil jeden čas v podnájmu, v malém pokojíku spořilovského paneláku, v posledním patře. Hned vedle dveří do bytu byl požární žebřík na plochou střechu našeho domu a já se tam v létě rád opaloval. Nejraději ale vzpomínám na první vlastní bydlení, na garsonku v pražských Vinohradech. Ze starého bytu 1+1, s vysokými stropy, jsem si díky celkové rekonstrukci, za pomoci odborníka, vybudoval krásný, atypický ateliér. Spal jsem v patře, měl jsem tam kuchyňský kout i vlastní příslušenství. A několik velkých oken situovaných na jih, takže mi jimi šlo slunce. Bydlel jsem tam přes deset let, všude jsem měl blízko, a přitom jsem si užíval soukromí.

Jak dlouho už bydlíte s vaším životním partnerem Janisem Sidovským v domečku pod Karlštejnem? Jak jste si na život na venkově zvykal?

Letí to! Na Karlštejnsku bydlíme už sedmnáct let a samozřejmě to byla proti bydlení v centru Prahy velká změna. Venkov nerozmazluje člověka, tak jako život ve velkoměstě. Jsme daleko víc odkázáni sami na sebe, ale přesto bych neměnil. Přes ulici nemáme večerku, po setmění je všude tma a klid, a pro cokoli a za čímkoli musíme dojíždět. Navíc kolem domu a zahrady je neustále co dělat. Když v zimě napadnou desítky centimetrů sněhu, nikdo ho za nás prostě neuklidí. Život v souznění s někdy docela divokou přírodou, v blízkosti lesů a řeky, je ale dobrodružný. A také blahodárný. Stačí jen vnímat všechnu tu harmonii kolem a já se naučil za ty roky přírodě naslouchat. Navíc vlastní vypěstované plody ze zahrady se s těmi koupenými v obchodech prostě nedají srovnat.

Dá se tedy říct, že jste se stal venkovanem?

Ano, na vesnici jsem opravdu rád a stal se ze mě už naprostý venkovan. Kde jinde bych si mohl jít zaběhat na čistém vzduchu do lesa nebo vykoupat se do nedalekého lomu? Přitom do víru společenského dění to mám autem cca 40 minut, ideální kombinace. Za zábavou či prací si kdykoli dojedu, ale stresy, bláznivý shon a aroganci města nechávám vždy u cedule s přeškrtnutým nápisem Praha hlavní město, když ji míjím cestou domů.

Když mluvíte o častém dojíždění, jak se těšíte na nadcházející zimu, je to na venkově složitější?

Určitě, na představení, natáčení či koncert musím přijet vždy včas, a silnice tady u nás nejsou pokaždé protažené. Proto se ze mě stal milovník aut 4x4, bez toho bych asi bezproblémově nedojel. Zimu jako takovou úplně nemusím, ale mám rád Vánoce na sněhu. A je pravda, že když u nás napadne sníh, drží pořád bílý. Vždycky se v zimě těším na období, kdy nasněží a zamrzne, pak se chodím projít s našimi psy do přírody. Taková procházka mi vždycky krásně pročistí hlavu.

Jaké zařízení jste si do domečku vybral?

Náš domek je taková obyčejná zahradní vilka z 30. let minulého století a my se jí snažili vrátit původní atmosféru. Jak s oblibou říkám, respektujeme její duši. Mám rád, když se v interiéru mísí staré a moderní, takže jsme ji zařídili do původního, spíše staromilského rustikálního stylu, samozřejmě s prvky vymožeností současnosti. Myslím, že naši předkové žili střídmě a i praktické věci v zařízení domácnosti dokázaly mít svoje kouzlo. Takže topíme dřevem v nově postavených kachlových kamnech, nechali jsme zrestaurovat původní dřevěnou podlahu i okna, myčku na nádobí a lednici jsme si pořídili v retro stylu. Stará secesní ošoupaná dlažba v chodbě zůstala. Přitom vše původní či dotvořené působí, jako by to tam bylo odjakživa. Pokud jde o styl bydlení, nemám rád okázalost a nabubřelost. Proto mě těší, když návštěva, která přijela jen na kafe, odjíždí po mnoha hodinách, protože se jí od nás nechtělo. Pohltil ji prý pocit domova.

Hodně jste cestoval, máte doma nějaké zajímavé suvenýry?

Asi nejraději mám malou sošku bůžka, kterou jsem usmlouval na africkém trhu, když už prodavači balili zboží. Je to prý postava z žijícího kmene liliputů, který je dosud utajen, a já věřím, že si mě sama našla a ochraňuje mě. Asi největší vztah mám ale k velkému počtu nejrůznějších cetek, které jsem během života nastřádal. Jejich hodnota je mizivá, ale jsou to moje vzpomínky na dětství, na lidi, jež prošli mým srdcem, nebo na místa, kde jsem nechal kousek své duše.

Jak to máte doma s vařením?

U nás se, jak je ostatně asi na venkově zvykem, vzhledem k odlehlejšímu stylu života, vaří skoro denně. Navíc já osobně domácí stravu preferuju. Mám rád v jídelníčku hodně zeleniny a exotická koření, ta si vozíme ze světa. Vaříme s Janisem oba a záleží, kdo má právě čas a chuť. Vaříme rádi a oba prý dobře. Aspoň to tvrdí naši hosté, když se po jídle mlsně olizují a chtějí přidat. Z toho mám vždycky jako kuchař radost.

Jak jste zazimovali vaši krásnou zahradu?

Zahradu už máme zazimovanou. Palma, oleandry, agáve už šly spát k oknu do sklepa. Skleník je zrytý a záhony, až na zbytek špenátu, který vydrží až do sněhu, jsou sklizené. Jinak se s tím moc nepářu, celá zahrada je spíš koncipovaná jako kus volné přírody a tu taky nikdo nezazimovává. Některé odkvetlé části, například juky, schválně nechávám, koukají pak ze sněhu a připomínají léto.

Štípáte dříví?

Topíme jen dřívím, právě včera jsem celý den řezal a štípal, Je to lepší než posilovna. Ještě mě ale jedna fůra čeká, má prý být tuhá a dlouhá zima.

Právě se doma připravujete na vánoční turné. Máte už vánoční výzdobu?

Včera jsem si říkal, že bych pověsil na vchodové dveře adventní věnec, který jsem, jako každý rok, dostal od naší kadeřnice, paní Jany. A Vánoce mi právě připomíná i to, že již brzy vyjíždím na vánoční turné. Je to vlastně po mnoha letech můj návrat na koncertní pódia a moc se na něj těším. Chci svému publiku připravit ty nejhezčí zážitky. Zazpívám největší hity, nejen svoje vlastní, ale i oblíbené. Mám v plánu i několik vánočních překvapení, písní speciálně připravených na adventní čas. Některé zazpívám s místním dětským sborem, jiné s něžnou vánoční múzou a mým milým hostem, zpěvačkou Markétou Konvičkovou. Jsem rád, že můžu publiku představit i saxofonového sólistu Frankieho. Mám velice věrné publikum a toho si velmi vážím a přál bych si, kdybychom během těch koncertů společně prožili hezký večer a cítili se jako dobří přátelé, kteří se sešli, protože si mají co říct. A jako vždycky mi jde hlavně o to, aby cestou z našeho koncertu bylo lidem hezky u srdce i na duši, což je pro mě největší odměnou.

V jakých městech se na vás můžou tedy vaši fanoušci těšit?

Začínáme 1. prosince v Berouně, 3. prosince v Olomouci a hned 4. prosince v Ostravě. 8. prosince vystupuji v Karlových Varech, 12. prosince v Jihlavě a na konec 17. prosince v Praze v Divadle Kalich.

Vizitka

  • Narodil se 30. září 1962 v Olomouci
  • Absolvoval DAMU a získal angažmá v Hudebním divadle Karlín
  • Od 90. let účinkoval v činohře i v muzikálech (Romeo a Julie, Bídníci, Miss Saigon, Cikáni jdou do nebe, Noc na Karlštejně, Dracula, Angelika, Tři mušketýři, Stvoření světa, Postřižiny, Rozmarné léto)
  • Je držitelem cen z mezinárodních písňových festivalů ve Finsku a v Maďarsku
  • Nazpíval hity Má svůj den, Víš, jak se mi líbíš, Mám rád vůni tvý kůže, Asi do věží, Bez tebe ztrácím tvář, Když milenky pláčou
  • Vydal kulinářský cestopis Cesty, které voní jídlem

Foto: Archiv Pavla Vítka