Bydlení celebrit: Bolek Polívka bydlí v domečku u lesa

„Valašský král“ Bolek Polívka (64) prochází kvůli své Farmě v současné době složitým obdobím. Přes všechny potíže je ale spokojený tam, kde má milovanou ženu, děti a zvířata.

Bolku, jak vzpomínáte na své rodné bydliště?

Mým rodným městem jsou Vizovice na Zlínsku, kde jsem vyrůstal jako nejmladší ze tří synů spolu s rodiči. Přímo ve vilce za koupalištěm mě maminka kdysi porodila. Dneska beru do Vizovic děti na výlety, abych jim ukázal ta svoje milovaná místa. Lavičku v parku, na které jsem se kdysi učil, nebo potůček, v němž jsme pstruhy chytávali rukama. Je to už dávno pryč a sleduji koloběh života. Na mém milovaném náměstí ubývají lidi, které jsem znal, zato jich přibývá na našem hřbitůvku.

ČTĚTE TAKÉ:

Prý jste jezdil do Ostravy někam za příbuznými...

Je to tak. V Ostravě žili příbuzní z maminčiny strany, moje teta učitelka a strýc důstojník ve výslužbě. Bydleli v takovém klasickém, pavlačovém domě. Myslím, že v tom domě teta dokonce dělala domácí nebo tak něco.

Vaším největším životním počinem, tedy co se týká bydlení, je bezesporu rozsáhlá Farma v Olšanech. Dneska už je všechno jinak, ale jaká byla?

Nádherná, měl jsem ji moc rád a moje žena Marcela mi tam hodně pomáhala. To víte, byl to kus mého nebo vlastně našeho života. Na Farmě v Olšanech jsme si v hospodě U Klauna vždycky potrpěli na kvalitní gastronomii a měli jsme kus toho žvance i pro pocestné. Na Farmě jsme pořádali výstavy, koncerty nebo akce s kuriózními rekordy. Lidé si často mysleli, že Farma byla mým soukromým sídlem, do kterého jsem občas někoho vpustil, ale není to pravda. Ubytovat se v našem hotelu mohl kdokoli, zázemí jsme měli pěkné, spolu s dalšími vymoženostmi, jako wellness centrum nebo bazén, aby se naši hosté cítili dobře. Bohužel to nedopadlo dobře, ale podnikání je riziko a pády k němu bohužel patří.

Kde jste tam bydlel vy?

My jsme s Marcelkou a dětmi bydleli nad hospodou. Měl jsem tam i svoji kancelář. Postavili jsme Černou věž. Dneska už je ale všechno jinak, netuším, kdo bude majitel, a jen doufám, že z toho někdo neudělá nějaký strašný lunapark.

Prozradíte nám, kde žijete nyní?

V Olšanech, v domečku se zahradou u lesa. Bydlím tam s mojí ženou Marcelou, třemi dětmi Janem, Františkem a Mariánkou, dvěma psy a pěti kočkami. A jsem spokojen, jelikož jsem obklopen těmi nejbližšími a také zvířaty.

Kolik dětí vlastně máte?

Šest! S první ženou Stanislavou mám dceru Kamilu. Z manželství s Evelynou Steimarovou dceru Annu, s Chantal Poullainovou syna Vladimíra a s mojí současnou partnerkou Marcelou máme syny Jana, Františka a Mariánku.

Na Farmě i na proslulé Černé věži se natáčel váš nový film „Dědictví aneb Kurvaseneříká“, který měl na začátku února premiéru. Jak si Bohuš vede po dvaceti letech?

Bohuš si zatím postavil ohromné sídlo ve farmářském stylu, obklopeném zoologickou zahradou. Právě tam film začíná, smuteční hostinou v Bohušově sídle! Na pohřeb milované Vlastičky přijdou skoro všichni, jež si zahráli v Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Už sedm let nepije, ale zato si zvykl mít hodně peněz. Bohušův smutek z odchodu Vlastičky je okořeněn jednou zvláštností. Vlastička se mu totiž zjevuje jako duch, kárá ho za jeho činy a on si najedou neví rady sám se sebou a začne opět pít alkohol. Bláznivě se zamiluje do herečky, málem se stane filmovým producentem a majitelem zámku, a také téměř přijde o vnuka. Hlavně ale málem uvěří, že Vlastička pořád žije. Pod tlakem dcery, kterou hraje moje Anička, a věrného přítele Arnošta nakonec skončí v protialkoholní léčebně. Tam pobývá v tichém rozjímání s bláznivým JUDr. Strážným (Jiří Pecha). Kdo chce vidět víc, ať se na film přijde podívat. Dozví se nejen, jak to dopadlo, ale uvidí i celou Farmu jako na dlani. A to doslova z vrtulníku.

K vašemu životu a domovu patří i koně. Jaké to je sedět na jeho hřbetu?

Je to euforie, když se vznáším nad naší krásnou krajinou, nad mým domovem. Bratr mé maminky Boleslavy, Slavomír Sigmund, byl velký koňák, a já náklonnost a lásku ke koním zcela jistě zdědil po něm. Tak už to zůstane napořád!

Vizitka

Narodil se 31. 7. 1949 ve Vizovicích.
Vystudoval brněnskou JAMU a poté spoluzaložil divadlo Husa na provázku.
Působí v úspěšných televizních pořadech Manéž či Bolkoviny.
Za nejlepší hlavní herecký výkon v mužské roli ve filmech Musíme si pomáhat a Zapomenuté světlo získal České lvy.
Zahrál si ve filmech Balada pro banditu, Obecná škola, Dědictví aneb Kurvahošigutntag, Akumulátor 1, Král Ubu, Zapomenuté světlo, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Cesta z města, Pupendo, Skřítek, V Peřině, a v kriminálním seriálu Případy 1. oddělení

Foto: Archiv Bolka Polívky