Nino, vy jste ale vyrůstala v Brně. Jaké máte vzpomínky na rodný domeček?

Krásné, dodnes tam jezdím, jelikož tam žije moje sestra. Ten domeček postavil táta Divíšek v Černých Polích, kousek od dětské nemocnice. Bydleli jsme spolu se sestrami a rodiči v prvním patře, nad námi maminka provozovala rytmiku a tatínek měl v domečku autoškolu. Dole ještě bydlela prababička a strýc Zdeněk. Když mi ale bylo kolem šesti let, museli jsme kvůli bombardování utéct a skončili jsme na faře ve Sněžném.

Jak se vám bydlelo na faře?

Já tam byla šťastná, s farářem Doubkem jsme hráli karty. Každé ráno jsem chodila na mši a šlapala jsem tam měchy na varhanách. Celou mši jsem uměla v latince nazpaměť. Žili jsme prostě, jedli jsme špenát z kopřiv a houby z lesa, ale cítili jsme se šťastně.

Vrátili jste se po válce do Brna?

Vrátili, ale náš dům měl rozbombardované patro, takže jsme chvíli bydleli provizorně „za rohem“ a táta dům s přáteli dával dohromady. Pak jsem tam žila až do svých osmnácti let.

Tehdy jste se stěhovala do Prahy kvůli škole?

Přesně tak, chtěla jsem původně studovat JAMU, ale neotvírali první ročníky a skončila jsem na pražské DAMU. Tam jsem také poznala ve třídě Jana Kačera, mého budoucího manžela. Rok jsem bydlela na Větrníku, poté rok na Smíchově u paní Šestákové, která měla dceru ve vězení kvůli politice, a pak už jsme se přestěhovali na kolej u Hradební ulice. To už bydlel Honza ve stejné budově se mnou.

Zůstali jste tedy v Praze?

Kdepak, až později, do té jsme se dostali oklikou přes Ostravu, kam jsme celá parta z ročníku odešli hrát do Dětského divadla Petra Bezruče. Bydleli jsme ze začátku v Ostravě Porubě, Honza měl herecký pokoj a já místnost v prvním patře, nad „syfl barem“. Byl to šílený pajzl a já tam musela chodit na záchod. Dodnes vidím ty ožraly. Fuj! Pak se nám narodily dcery Simona a Klára a žili jsme s Honzou a už v bytě stále v Ostravě Porubě. Pak přišla zajímavá nabídka z Prahy a zase jsme se harcovali i s dětmi zpátky.

DALŠÍ NÁVŠTĚVY U CELEBRIT:

Kde jste jako mladá rodina se dvěma dětmi sehnali byt?

Herec Jirka Adamíra mi doporučil nějakou paní ve Vodičkové ulici, která nás odkázala na lékaře, který pouštěl byt na Spořilově. Dali jsme mu nějakých 13 nebo 15 tisíc, které jsme měli našetřené na knížce, a zůstali jsme tam. Pak se narodila třetí dcera Adéla, děti rostly a věci „také“, toužili jsme mít nějaké větší bydlení a náhodou jsme si při procházce Stromovkou všimli výstavy okálů. Zaujaly nás a náhoda tomu chtěla, že jsme objevili kousek od Slivence parcelu, kterou jsme pak získali. Byla tam jen díra v zemi a kopřiviště a začali jsme stavět. No „začali“, stavěla jsem já, protože Honza jezdil v tu dobu pracovat do Ostravy do divadla.

Jak jste zvládla jako matka tří dětí ještě dohlížet na stavbu domu?

Kdyby jenom dohlížet! Já musela třeba narychlo zedníkům sehnat a dovézt šest pytlů cementu z Radotína, sháněla jsem i lešení nebo ocelové koleno potřebné do sklepa.

Kdy jste se do domu stěhovali?

V roce 1981, tehdy ale stálo jen přízemí. Časem jsme přistavěli patro, jelikož Simonce se narodilo už dítě a potřebovali jsme více prostoru. Dneska nahoře bydlí Adéla s rodinou.

Zařizovala jste dům také sama?

Ano a moc mě to bavilo. Spoustu věcí jsem koupila v bazaru v Libni a v centru města jsem v jednom bazaru objevila nádherný secesní lustr, pod kterým právě nyní sedíme. Měl cenu nejméně 20 tisíc, ale protože má slepené sklíčko, pořídila jsem ho za 1700 Kč. Doma jsem pak rodině oznámila, že jsem jim místo klasických svetrů a podobných „blbin“ koupila k Vánocům lustr.

Nevadilo vám, když kousek za vaším barákem vyrostlo velké sídliště?

Ani ne, my nebyli místní, ale náplava, když jsme se sem stěhovali, věděli jsme, že se bude sídliště stavět. Romantika vesničky sice vzala za své, ale zase tu máme mnohem lepší občanskou vybavenost. Jezdí sem autobusy, postavili most pro tramvaj, máme tady polikliniku, školky, školu, kavárnu, restaurace a obchody. Nic z toho tady nebylo, takže já si nestěžuji a na romantiku máme chalupu.

Kdepak ji máte?

V jihočeské Bechyni. Adélka se tam na zámku vdávala a objevili jsme tam tehdy na prodej takový francouzský domeček. Upravili jsme si ho dle svého, nahoře jsem si udělali tři pokojíčky a scházíme se tam celá rodina. Bechyně je nádherná a na chalupě je nám všem báječně. Těším se, až tam v srpnu vyrazíme.

Zažila jste někdy nějakou kalamitu?

Zažili jsme toho spoustu i zloděje, ale jedna historka se váže přímo k chalupě. Pan řemeslník nějak špatně utáhl ventil nahoře v koupelně a celá kamenná chalupa nám protekla skrz naskrz vodou. Jeho paní byla tak laskavá, že u nich doma sušila naše peřiny, koberce a deky. Ovšem i tak se v chalupě nedalo být. Nakonec nám ji jedna firma dala za čtrnáct dní dohromady, ono když je dobrá vůle, všechny kalamity se většinou dají nějak zvládnout.

Nina Divíšková

  • Narodila se 12.7.1936 v Brně
  • Vystudovala DAMU a hrála poté v Divadle Petra Bezruče, 35 let strávila v angažmá v Činoherním klubu v Praze
  • Zahrála si ve filmech Návrat ztraceného syna, Pátek není svátek, Hranice stínu, Vlčí bouda, Příběhy obyčejného šílenství, Kytice, Máj, Experti
  • Hrála v seriálech Vlak dětství a naděje, Chobotnice z II. patra, Hraběnky, Ulice a Vyprávěj
  • Byla nominována na cenu Thálie 2001 a také na cenu Českého lva
  • Věnuje se pedagogické činnosti
  • S Janem Kačerem má tři dcery, devět vnoučat a dvě pravnučky

Text a foto: Šárka Jansová