Zdá se vám to jako naprostý nesmysl? Na první pohled to nesmysl je a vyvstávají otázky:

  1. Co je to za materiál?
  2. Jak ho z té fasády dostávat?
  3. Kdo chce vodík?

Odpovědi jsou celkem jednoduché, jak to už v takových případech bývá.

AD1) Nátěr je sloučenina chemického katalyzátoru (disulfid molybdenu) a bílé barvy (oxid titaničitý), která je například v zubní pastě. Když se tyto dvě látky smíchají a vystaví slunci, začnou absorbovat vlhkost a uvnitř rozdělí molekuly vzduchu na vodík a kyslík.

AD2) Na světě je už ohromné množství technologií, jak zachytávat vodík. V našem případě by se jednalo o membránu za nátěrem. Ta zachytává molekuly vodíku a díky jednoduché valenční teorii ji dokáže usměrnit tam, kam je potřeba. Nyní vědci uvažují nad nejvhodnějším skladovacím zařízením.

AD3) Vodík je ve spojení s kyslíkem vysoce výbušný. Proto je třeba tento vodík dobře uskladnit. Jenže vodík je také palivo, které je naprosto čisté. V palivových článcích totiž dochází k opačné přeměně, než je ve fasádě – sloučením kyslíku a vodíku na speciální membráně vzniká voda a uvolňuje se valenční elektron. Tím vzniká elektrická energie pro pohon elektromotorů, například u aut.

Jak vidíte, bylo by skvělé ráno vstát a natankovat do svého auta (taková už na světě jsou, například Honda FCX) vodík, který vyrobí vlastní dům, a přes den ho nechat, ať nadále vodík vyrábí. A pokud by byl přebytek vodíku, může se používat pro výrobu elektrické energie potřebné v domě. Podle jednoho z autorů projektu, Torbena Daenekeho, z australské univerzity RMIT, nás od průmyslového použití dělí tak pět let.