Prostějovský rodák Jan Nehera (1894-1952) byl přímo učebnicovým typem muže, jehož československá publicistika meziválečného období s oblibou označovala pojmem selfmademan. A jak už to bývá v případě mužů, kteří z ničeho vybudovali prosperující podnik, také Neherovy začátky byly nelehké. V roce 1923 investoval ušetřené tři tisíce korun do malé krejčovské dílny, zaměstnávající jen několik dělníků a jako účetní manželku Anastázii, přívrženkyni moderního životního stylu a obdivovatelku strohého funkcionalistického designu a rychlých automobilů. Během necelých patnácti let Nehera přeměnil svoji živnost v textilní impérium, řízené a organizované podle amerického modelu stejně jako světový obuvnický koncern Tomáše a Jana Antonína Bati ve Zlíně.

Firmu, která velkou pozornost věnovala nejen vizuálnímu stylu svých obchodů, nebo firemní typografii, ale i bytové a jiné sociální péči o své zaměstnance, proslavily kvalitní, třebaže v tisícových sériích vyráběné pánské obleky, nabízené dnes již zřejmě pozapomenutým sloganem „Nehera dělá šaty dobře“. V druhé polovině 30. let začal podnik spolupracovat s mladým talentovaným architektem Antonínem Navrátilem (1902-1975), který se v podstatě stal firemním projektantem a designérem.

Navrátil přišel do Prostějova na doporučení svého učitele profesora Pavla Janáka po absolvování pražské Uměleckoprůmyslové školy v roce 1933. Janákova rada se ukázala stejně cenná, jako doporučení Jindřicha Kumpošta pro jeho bývalého zaměstnance architekta Miroslava Putnu. Ve městě, kde se kvalitní architektura těšila stále větší přízni, se oběma architektům, Navrátilovi jako soukromému projektantovi a Putnovi ve službách městského stavebního úřadu, více než dařilo. Do útlumu stavebního ruchu v roce 1942 uskutečnil Navrátil pro Neherův koncern několik staveb, mezi nimiž vedle tovární budovy z roku 1939 nebo nájemních domů pro zaměstnance podniku z roku následujícího vyniká Neherova vlastní vila z let 1938-1939.

Navrátil v průběhu osmatřicátého roku vypracoval dvě varianty projektu - první typicky strohou funkcionalistickou krabicovou stavbu a druhou, realizovanou s poněkud poetičtěji tvarovaným zahradním průčelím. Vila stojí na rozlehlém pozemku na okraji města v sousedství stadionu sportovního klubu, od kterého stavebník parcelu koupil. Přestože lokalita nebyla určena pro další zástavbu, získal na začátku června 1938 Navrátilův projekt zelenou a za necelých patnáct měsíců byl dům zkolaudován. Obytné poschodí s velkoryse koncipovanou společenskou halou, utvářející pomocí posuvných příček kontinuální obytný prostor (obytná, jídelní a hudební část), umocnilo potlačení tradiční duality mezi interiérem a exteriérem domu. Architekt toho docílil pomocí velkých prosklených ocelových stěn a umělého terénního valu, navršeného k jižnímu (zahradnímu) průčelí. Do druhého patra logicky soustředil intimní část domu, zahrnující vedle trojice ložnic disponujících šatnou i nezbytné sociální zařízení. K dosažení dokonalého funkcionalistického půdorysného schématu scházel Navrátilovi jen drobný krůček - vedle ložnice rodičů propojit přímo s koupelnami i ložnice dětí.

/JP

Literatura:

  • Architektura 2, 1940, s. 117. - Vladimír Šlapeta.
  • Moderní architektura v Prostějově 1900-1950. Prostějov 1977, nestr.
  • Miroslav Chytil, Akademický architekt Antonín Navrátil a fenomén prostějovského funkcionalismu.
  • Prostějovská architektura 1918-1948. Disertační práce. Fakulta architektury VUT Brno 2004, s. 82.

Převzato z knihy Olomouckého kraje vydané agenturou Foibos. Více na www.slavnevily.cz.