Praskliny ve zdech známe asi všichni -- ti, kteří žijí v domech, i ti v panelácích. Velmi často se ani nedá takovému praskání zabránit, protože konstrukce prostě pracují. Dá se ale počet takových prasklin zmenšit a zmírnit následky. Zvlášť u suché výstavby je nutné na to dbát.

Důvody

Hlavním problémem u stavebních materiálů je rozdílná tepelná a vlhkostní dilatace. Vezměme si například, že koeficient pro délkovou roztažnost α je u oceli přibližně 12 10-6 [1/°K] a u betonu 10 10-6 [1/°K]. Podle vzorce Δl = l0 α Δt, kde Δl je výsledné prodloužení oceli, l0 je délka při zvolené výchozí teplotě a Δt je rozdíl teplot. Koeficientu pro délkovou roztažnost pak odpovídá prodloužení předmětu dlouhého 1 m při oteplení o 1°K. Jak je vidět, rozdíl v délkových změnách je sice malý, ale ne nepodstatný. A proto je třeba s tepelnou dilatací počítat už v konstrukci.

Ale bylo by mylné předpokládat, že materiály se roztahují pouze v jednom směru. Samozřejmě, že dilatace je míra třírozměrná a jako dvourozměrnou (délkovou) ji můžeme zjednodušeně počítat tam, kde výrazně převažuje jeden rozměr nad ostatními. Příkladem jsou železniční koleje, kde objemová roztažnost je zanedbatelná, ale na dvaceti metrech se může ocelová kolejnice při patnáctistupňové změně teploty snadno na délku roztáhnout o jeden centimetr.

Neméně důležitým faktorem pro vznik trhlin je vlhkost. Opět tu jde o objemovou roztažnost a smršťování vlivem vnitřní vlhkosti. Jde především o konstrukce, u nichž je použito dřevo.

U příček a předstěn zpravidla dochází k problémům s praskáním i kvůli mechanickému namáhání. Jako příklad si vezměme příčku s instalovanými dveřmi. Klasické interiérové dveře o šířce 800 mm váží v nejlehčím provedení nějakých 10 kg. Při otevření dveří do pravého úhlu tedy působí na panty a tedy celou konstrukci příčky klopný moment 40 N.m. Položte ruku na kliku nebo se o ně opřete a zatížení prudce roste. Zavřete dveře ne klikou, ale bouchnutím a v celé konstrukci se rozjede ohromný koncert suvných sil.

V neposlední řadě (možná spíš v první) je pak problém v samotném provedení konstrukcí. Nedbalé nedodržení pracovních doporučení a postupů… Pak je ale každá rada drahá.

Hlavně volně

Ať je důvod v mechanickém, či tepelném namáhání, při dodržení předepsaných stavebních postupů, skladebních a technologických doporučení by mělo být praskání stěn omezeno na minimální úroveň.

Hlavním předpokladem tedy je tuhá, a přitom volná konstrukce. Začneme tou volností. Jak jsme výše popsali, dilatace je jedním z největších nepřátel staveb. Podívejme se na základní konstrukci sádrokartonové příčky z UW a CW profilů. Mezi vodorovné profily (UW) se osazují svislé profily (CW). Žádné by se ale neměly na žádné boční straně dotýkat stěn (stropu a podlahy). Když někdo špatně uřízne profil a s námahou jej u nevytopené stavby vmáčkne mezi stěny, musí pak počítat s tím, že při zvýšení teploty v interiéru dojde k jeho zkroucení. Dilatační mezera by měla být minimálně 20 mm. Rozteč sloupků se volí podle rozměru desek opláštění, maximálně však 625 mm.

Především pro zlepšení akustických vlastností se pak profily podlepují speciální páskou. Důvod je ovšem ještě jeden. Pokud se profil ukotví šrouby k betonu, jakýkoli pohyb se projeví mezi těmito šrouby jako deformace, protože kotvící prvky ustavují materiál příliš pevně. Pružná podložka dává prostor pro tyto drobné deformace a nenásobí je, jak by to bylo v případě styku s pevným materiálem.

Každá příručka pro suchou stavbu vám řekne, že UW profily a CW profily se nemají společně sešroubovávat. UW profil se připevní vhodným kotvícím prvkem k podlaze a stropu, krajní CW profily pak ke stěnám. Jejich vzájemný styk ale zůstává volný. Stejně tak i stojny CW profilů jsou volné a jsou kratší asi o 1,5 centimetru, než je vzdálenost mezi stropem a podlahou. Přišroubovávají se pak až k sádrokartonovým panelům. Volnost, která zaručí malý pohyb vlivem teploty a vlhkosti, by tímto měla být zaručena.