Editorial

Filip Grygera

Autor:

Milé čtenářky, milí čtenáři,

Část dětství mám spojenou se zahradami mých dvou babiček. Jedna se rozkládala u našeho domu, na druhou jsme chodili odpočívat i na ovocné brigády. Dnes se v obou pohybují moje děti. A až teď vidím, jak i menší pozemek, když je pestrý, dokáže vybízet dětskou fantazii k zábavě. A ani tam nemusí být moc speciálního vybavení. Někdy se dokonce mine účinkem. Jako děti jsme měli u domu pískoviště, jen písek na zemině lemovaný dřevěnými hranoly. Nejvíc nás s bratrem bavilo pod těmi hranoly hrabat tunely. Čímž jsme poněkud posunuli jejich funkci.

Jinak nám stačil míč a houpací lano. Hlavní bylo mít nějaký strom na lezení a v sezoně ovocné dobroty na sbírání. A taky nějaký úkryt. Proto jsme v zimě stavěli iglú, v létě občas přespali ve stanu nebo si postavili domek z celty přehozené přes šňůru.

I moje děti mají rády schovávačky. Doma si rády hrály v domku z krabice, na zahradě lezly pod keře. Koupili jsme jim tedy na ven pěkný plastový domek. Byly nadšené, ale bavil je asi den. Hra, která už není „jen jako“, zřejmě ztratila kouzlo. Zato stromy na šplhání jsou evergreen. Průlezky jsme tedy zavrhli.

Na druhé zahradě stojí dřevěná bouda. Jako děti jsme jí říkali chata a hráli si v ní s veteší mezi starým nábytkem. Dnešní mladá generace boudu nazvala kanceláří. Netuším proč, ale baví mě ten jiný pohled. Jinak jsme si zde v dětství hodně užili obyčejnou věc, kterou nedávno v našem časopise doporučoval architekt Jan Rampich – obíhání dokola. Dalo se tu oběhnout celý dům, takže jsme se kolem honili nebo na 1. máje dům objížděli na koloběžkách s mávátky, jako průvod. Moje děti se stejným kroužením baví taky.

Herní prvky, jaké vás mohou inspirovat na stranách 124–128, jsou jistě praktické a zábavné. Ale není nutné to s nimi přehánět. Zahrada pro děti nemusí být plná bazénů, trampolín, pískovišť, klouzaček a týpí. Někdy stačí i mnohem prostší věci.

Filip Grygera, šéfredaktor

Komentáře

Načítám komentáře...