Editorial

Filip Grygera

Autor:

Milé čtenářky, milí čtenáři,

Onehdy jsem dělal v supermarketu větší nákup. Plátěná taška, kterou nosím s sebou, mi nestačila, tak jsem přikoupil papírovou. Byl na ní velký zelený nápis Ekotaška. Roztrhla se mi asi 20 metrů za dveřmi obchodu. Naštěstí ne tak, aby se vše vysypalo, a domů jsem to měl kousek. Nákup jsem donesl v náručí a papírové cáry hodil do sběru.

Pořád se mluví o udržitelnosti, ale takhle si ji tedy nepředstavuji. I když ono to často není jednoduché. Chcete-li zjistit, nakolik je výrobek udržitelný, musíte se jeho ekozátěží zabývat opravdu do hloubky. A tady nás ještě čeká nejedno překvapení.

Když zůstanu u tašek, je velký hon na ty plastové. Ale čistě z pohledu udržitelnosti na tom nejsou špatně. Když tedy pomineme plasty v mořích. Podle jedné britské studie musíte bavlněnou tašku použít 170krát, abyste zatížili životní prostředí stejně jako jedním nákupem do plastové. A stačí přinést nákup v jediné plastové tašce čtyřikrát, abyste překonali ekologický dopad té papírové.

Podobných příkladů by se našlo víc. Jak se třeba dočtete z rozhovoru s Lucií Havlovou a Tomášem Hendrychem, není jasné, jestli je lepší používat na vodu plastové či skleněné lahve.

Když si vezmeme rekonstrukce domů, jimž v tomto čísle věnujeme několik témat, na první pohled taky vypadají udržitelně. A v mnoha případech takovými i jsou. Proč stavět nové budovy, když tu jsou staré, které se ještě dají využít? Ale záleží na tom, kolik a jakého materiálu použijete. Třeba nová fasáda ze dřeva z druhého konce světa asi z tohoto pohledu nebude ideální. Nebo když si na opravenou střechu dáte solární panely vyrobené v Číně z hnědouhelné energie. Určitě taky bude udržitelnější vsadit na rekuperaci nebo rovnou rekonstruovat do pasivního standardu, než dům lehce zateplit, jen aby se neřeklo, a dál topit uhlím.

Filip Grygera, šéfredaktor

Komentáře

Načítám komentáře...