Vajgélie (Weigela) je nižší opadavý keř s tmavě vínovými až světle zelenými listy a sytě vybarvenými zvonkovými květy, které v zahrádce rozhodně nepřehlédneme. Nejčastěji bývají růžové, ale běžně se setkáme i s červenými, purpurovými, nažloutlými nebo bílými. Ty se většinou shlukují a vytvářejí hroznovité květenství. Plodem bývá podlouhlá zobákovitá tobolka. Vstřícné listy elipsovitého až protáhle vejčitého tvaru dorůstají délky od 5 do 10 cm a mají většinou pilovité okraje. Některé odrůdy mají dokonce listy dvoubarevné, takže po krajích bývají bílé a střed tvoří nepravidelně tvarovaná zelená plocha.

Původní vlastí vajgélií je východní Asie, kde je známo celkem 12 druhů. Z nich byla vyšlechtěna celá řada nových odrůd a kultivarů, kterým vyhovuje evropské počasí a najdou své místo v nejrozmanitějších zahrádkách, kde budou těšit i takové majitele, kteří jim poskytnou jenom minimum péče.

Tyto dřeviny dorůstají do výšky okolo dvou metrů, jejich obloukovitě ohnuté větve však mohou sahat i hlouběji do stran. Díky poměrně rychlému růstu lze vajgélie s úspěchem využít na živé ploty, vyniknou ovšem i jako solitérní rostliny. Musíme na to ale pamatovat už při výběru a sáhnout po vhodném druhu.

Květenství

Nejobvyklejším časem květu vajgélií bývá květen a červen, běžně se však setkáváme s keříky, které kvetou ještě v srpnu. V poslední době se objevují i kultivary opakující květenství na konci léta.

Pěstování Vajgélie jsou dřeviny nenáročné. Vyhovuje jim slunné stanoviště s výživnou a propustnou hlinitopísčitou půdou přiměřené vlhkosti. Trvalé sucho jim škodí. Mohou růst i v polostínu, ale je to na úkor květenství. Aby dobře kvetly, potřebují dostatek slunce. Proto by solitérní i skupinově rostoucí keře měly mít okolo sebe alespoň dva metry volného prostoru.

V příliš tuhých zimách vajgélie občas namrzají, ale většinou bez problémů znovu obrostou. Znečištěné ovzduší snášejí celkem dobře. Na stálém stanovišti vydrží i přes 50 let, ale potřebují prosvětlovací řez, kdy odstraňujeme přehuštěné a vzájemně si překážející výhony. Starší větve uřezáváme až těsně u země. Pro podporu nového květenství musíme hluboko seříznout všechny výhony, na kterých byly květy. Hluboce též seřezáváme vysazované rostliny, které je třeba zkrátit až o 2/3.

Nejsnadnější způsob množení je pomocí zelených řízků, které odebíráme od května do června. Nejlépe se ujmou pod fóliovým krytem, kde zakoření zhruba za tři týdny. Pak je přesadíme na chráněný záhon, na kterém zesílí a po důkladném zakopčení přečkají zimu. Později odebrané řízky napícháme do truhlíků nebo mrazuvzdorného pařeniště a teprve na jaře je přesadíme ven.

-st- Foto: www.thinkstock.cz, www.isifa.com