… a udělal si radost návštěvou vily Emo v kraji Veneto asi 40 km od Benátek. Jde o jedno z typických děl venkovské architektury rodinné usedlosti renesanční Itálie, tzv. villa rustica, vlastně o statek, kde kromě reprezentativní střední části domu s pouhými pěti (!) pokoji najdeme už jen čeledníky a hospodářské budovy. Postavil ji můj oblíbený Andrea Palladio mezi roky 1557 – 1560, freskovou výzdobu dostala zásluhou Battisty Zellottiho v létech následujících (1561 – 1565).

Po dlouhé době středověkého úpadku se v renesanci opět začaly stavět vily podle antických vzorů, domy, které měly vůbec nějakou komponovanou dispozici a nebyly jen nahloučeninou ad hoc přidávaných prostor. Bomba!

Vedle krásy klasického stavitelského kánonu (ten ale můžeme vidět leckde) jsem na téhle nevelké vile ocenil tuze velkolepý kompoziční koncept: osa komunikace vychází z hlavní silnice, prochází polnostmi, přes kanál, čestným dvorem se zahradou, po mohutné jezdecké rampě mezi dórským čtyřsloupím portiku do předsíně, hlavního obytného sálu (musíte si představit všechny dveře v letním parnu otevřené!), odsud ven mezi lány kukuřice a v četných průhledech alejí se zastaví až o horu na obzoru. Toho se v dnešních satelitech dá dosáhnout věru těžko…

Překvapení jedna: freskové výmalby jednotlivých sálů, sálků i sálečků vedle sebe komponují motivy z řecké mytologie a motivy biblické. Na jedné stěně Zeus svádí Héru a Kristovi nasazují trnovou korunu. Na jiné se Kristus právě narodil a hned vedle Poseidón máchá trojzubcem. Tomu říkám liberalismus, božská otevřená konkurence.

Překvapení dvě: tím liberálem, který to chtěl mít zřejmě dobré na všech možných nebesích, byl pan Lunardo (Leonardo) Emo (1532 – 1586). Jeho rodina pak dům vlastnila nepřetržitě až do konce 20. stol., než ji prodala jedné italské bance. Tento Emo proslul i tím, že na svých polích jako první v Itálii zavedl pěstování kukuřice. Kdykoli si teď v kině koupím popcorn, vzpomenu si na něj…

Překvapení tři: na střední obytnou vilu (kuchyně atd. byla v suterénu) navazují dvě křídla čeledníků s jedenácti arkádami: v podloubí za nimi se pracovalo a majitel vily sem viděl z okének ve svých ložnicích. Říká se, že Baťa šéfoval ve výtahu (neodpovídá to ale historické skutečnosti), který mohl zastavit v kterémkoli patře. Emo na svůj „porobený zemědělný lid“ viděl i z postele! Nádhera! Obě křídla jsou zakončena poměrně mohutnými věžemi, myslel jsem, že měly fortifikační smysl, ale kdepak, byly to holubníky, znak urozenosti. V Itálii totiž dělili ptactvo na obyčejné (slepice, krůty atp.), které nelétalo, a takové, které se „svými křídly dotýkalo nebe“. To první směli jíst všichni, i obyčejní chámové, to druhé byla pochoutka, určená výhradně pro šlechtické jazýčky. Věž holubníku tak bývala jistým symbolem urozenosti. Škoda, že tohle zřejmě nevědí všichni ti parvenuové, kteří si budují věže na rodinných domcích v našich satelitech! Kéž by v nich byly alespoň ty holubníky!

Závěrečná rada: Až pojedeš zase do Benátek, zahni v Trevisu na Fanzolo, potěšíš se.