Celkové uvolnění, odklon od strohosti a přijímání barev byly znát všude, ale u sedacího nábytku se designéři občas pěkně odvázali. Hledali nové tvary, nové využití materiálů a někdy prostě jen šokující formu, na které se také dá sedět.

Neotřelou cestou

Výběr je široký. Můžete sedět na antické hlavě, která připomíná spíš Buddhu, stejně jako na otevřené zvířecí tlamě, můžete se zabořit do dlouhých třásní, do historizujícího buclíka i se svalit na stále aktuální žok. Extravagantní solitéry jsou příjemným zpestřením, ale podstatné je přece jen to, co určuje, kudy se dál bude ubírat podoba sedacího nábytku. A bláznivé kousky tvoří v trendovém směrování jen jednu malou kapitolu.

Elegance a reminiscence

Hlavní proud, kterým se ubírá podoba sedacího nábytku, lze rozdělit v zásadě na dva silné toky. Tím prvním je uměřená elegance, která si nesmírně potrpí na kvalitní materiál a dokonalé řemeslné zpracování. Zvýšilo se pohodlí čalouněných židlí a malých lehký křesílek, dbá se na důmyslně navržené podnože, na područky a na volbu potahu. Za některé textilie, použité k čalounění, by se určitě nestyděl pánský oblek, křesla oblékají pepita, glenček i tvíd, v podstatě vše, co známe z oděvního textilu. Jen na první pohled vlna nemusí být vlnou, často se používá alcantara, která se nešpiní a dobře udržuje. Pokud se pracuje s kůží, je měkká, kvalitní, dobře zpracovaná a často zdobená štěpováním.

Na druhé straně stojí solitéry, jejichž tvar se opírá o minulost a její odkaz. Mnohé křeslo nepopře inspiraci starými salony, budoáry a pánskými pokoji, objevují se hodně i tvary z padesátých let. Také rustikální vzory jsou oblíbené, velmi často se setkáváme s robustní dřevěnou konstrukcí, která pak nese příjemné polštáře. Nekorunovaným králem všeho (nejen u sezení) je detail. Propracovaný, vtipný detail, který odliší právě toto křesílko či čalouněnou židli od těch ostatních.

-Vladimíra Storchová, Dům a zahrada 7/2011-