Kanalizační čistička pro novou architekturu

Fantastické cihlové klenby, neopakovatelná atmosféra a občasné architektonicko-kulturní akce jsou základními charakteristikami, které nás dnes směřují k unikátní technické památce - staré kanalizační čistírně v pražské Bubenči. Tento jedinečný prostor, v němž se v současnosti nachází Ekotechnické muzeum, je příležitostně využíván také pro prezentaci architektonických akcí. Připomeňme loňské první Bienále průmyslové architektury či akci sdružení Kruh před několika měsíci. Tehdy se v některých prostorách čističky konala multimediální přehlídka mladého ambiciózního ateliéru HSH architekti (Petr Hájek - Jan Šépka – Tomáš Hradečný). Industriální stavby Prostorově často rozsáhlé a nevyužívané průmyslové stavby se v posledních desetiletích stávají jedním z nejatraktivnějších témat architektury. Využití různých mlýnů, skladů, továrních hal, elektráren či – jako v případě pražského Ekotechnického muzea – čističek je dnes velmi různorodé. Malá exkurze po takových revitalizacích, rekonverzích či razantních přestavbách by nás zavedla do mnoha žánrů tvorby. Začněme od mediálně známého vídeňského plynojemu (původně 1896-9), kde nedávnou rekonverzí vzniklo 92 bytových jednotek (7325 m² obytných ploch). Studie, kterou zpracoval v roce 1989 vídeňský architekt Manfred Wehdorn byla nakonec naplněna, a plynojemy o průměru o více než 60 metrů se proměnily ve svérázný bytový soubor. Další známou rekonverzí z poslední doby je známá Tate Modern Gallery od švýcarského dua Herzog & de Meuron. Podle dostupných statistik a turistických průvodců jde v případě této galerie moderního umění o nejnavštěvovanější stavbu nového milénia. A další využití průmyslových staveb? Vzpomeňme známý design hotel Gas(t)werk v Hamburgu či v zahraničí tak oblíbené loftové byty v továrních halách.

U nás není z mnoha různých důvodů využití průmyslových staveb k jiným účelům tak masivní jako například v Londýně (Docklands) či Hamburgu (Hafen City), nicméně snahy o znovuoživení a rekonverzi často velmi zajímavých staveb z konce předminulého a začátku minulého století jsou především v Praze patrné. Lokality Karlín a Holešovice patřily donedávna k jedněm z lokalit, u nichž se rekonverze industriální architektury na bytové, kancelářské (Nouvel v pivovaru) či „umělecké“ (Meetfactory) projekty v soudobém funkčním, materiálovém i technickém provedení nejen předpokládala, ale byla jedním z hlavních témat. Přišla velká voda, prohnala se Karlínem a je otázkou, kolik z investorů se z této zajímavé lokality stáhne a kolik projektů bude opravdu dokončeno. O některých již byla v této rubrice řeč, na další se podíváme v některém z dalších dílů. Na druhé straně Prahy se ale nachází unikátní technická památka, která si naši pozornost zaslouží. Mimo jiné pro to, co již bylo řečeno – svým (zatím nepravidelným) programem se soudobou architekturou souvisí.

Stará kanalizační čistírna Ekotechnické muzeum je umístěno v památkově chráněném areálu staré čistírny odpadních vod, která patří mezi významné objekty české průmyslové architektury. Stará čistírna byla součástí pražského stokového systému, který byl vytvořen v letech 1895-1906 podle projektu anglického inženýra W. H. Lindleye. Úkolem této z dnešního pohledu pozoruhodné technické stavby bylo odstraňovat nečistoty z vody přivedené kanalizací, aby mohla být bez nebezpečí vypouštěna do Vltavy. Celá technologie čističky, tedy česle, lapač písku i sedimentační nádrže jsou ukryty v podzemí, které lze označit za dokonalou učebnici práce s cihlou. Ve všech prostorách jsou mistrně provedeny klenby, výklenky, prostupy složitých ploch, chodby a stoky. Vycházejme z údajů Ekotechnického muzea a přibližme několik technických parametrů této stavby - kapacita čistírny byla projektována na připojení přibližně čtyř set tisíc obyvatel. Po vzniku tzv. Velké Prahy ve dvacátých letech minulého století musela být rozšířena a modernizována. Projektová soutěž na zbudování nové čistírny nebyla do začátku války vyhodnocena, a tak stará čistírna přesluhovala až do roku 1967, kdy byla uvedena do provozu nová čistírna na Trojském ostrově. Po 61 letech služby tak zůstalo Lindleyovo dílo bez využití. Muzejní expozice Teprve na konci osmdesátých let objevili opuštěný areál nadšenci, kteří započali s obnovou zdejšího strojního vybavení. V roce 1991 se jim podařilo prosadit památkovou ochranu čistírny včetně technologického zařízení a poté založili Nadaci Ekotechnického muzea. Jejich snahou je zpřístupnit tuto unikátní technickou památku veřejnosti a vybudovat zde postupně muzejní expozici. Muzeum, o jehož provoz se starají dobrovolníci, bylo slavnostně otevřeno v září 1996 u příležitosti devadesátého výročí pražské kanalizace. Součástí prohlídek jsou exkurze do podzemí provozní budovy, kde se návštěvník může seznámit s historií stokování a čištění odpadních vod. „V přízemí vzniká ve spolupráci s Národním technickým muzeem expozice o vývoji parního stroje. V současnosti plní tuto funkci původní parní strojovna z roku 1903, která sloužila k pohonu veškerých zařízení čistírny. Parní stroje jsou dodnes provozuschopné a při zvláštních příležitostech se předvádějí v chodu. Významnou součástí expozice je parní válec ČKD typu Mamut z roku 1930, jediný funkční u nás. Starou čistírnu často navštěvují filmové štáby. Jmenujme například snímky Amerika, Šakalí léta či Dobrodružství kriminalistiky, ve kterých nalezneme záběry z interiérů. Při rekonverzi či novém využití památek jde vždy o historickou hodnotu, o zapojení stavby, která již dosloužila svému účelu, do nového „programu“. V případě kanalizační čistírny v pražské Bubenči, stejně jako u věhlasnějších Tate Gallery či vídeňských plynojemů se to daří. I laikové se začínají o památky průmyslové architektury zajímat, mezi bytovými projekty se objevují první vlaštovky v podobě loftů, netradičních showroomů či galerií. -var- Snímky: Ekotechnické muzeum