Pražské vyšehradské nádraží

Dnešní článek budeme po několika supermoderních a aktuálních projektech (brněnský Špalíček, hala Sazka a moderní sportovní stavby) věnovat opět jedné pražské památce, která zdá se, že by mohla najít nové uplatnění v organismu města. Nádraží Vyšehrad řada nejen architektury milovných lidí zná jako zchátralou secesní stavbu s nevelkou předzahrádkou. Jde o zajímavý objekt, o němž se také v některých pramenech hovoří jako o dílu Antonína Balšánka. Na přelomu let 2001 a 2002 se dostal do popředí zájmu, a pak se na něj opět trochu pozapomnělo. Připomeňme, že vyšehradské nádraží bylo v roce 2001 vyhlášeno za kulturní památku. Z historie Nádraží Praha Vyšehrad vzniklo jako nástupce stejnojmenné železniční zastávky v roce 1904. Tehdy si ho objednalo Císařsko-královské ředitelství státních drah jako pražskou stanici na traťové linii z Prahy do Moldavy. V roce 1872, kdy byla otevřena „spojovací trať Františka Josefa“ mezi hlavním pražským nádražím a Smíchovem, bylo zpřístupněno také vyšehradské nádraží, o němž je dnes řeč. Tehdy šlo o provizorní budovu stanice, o níž se toho moc neví, ta se rozrůstala ve dvou etapách - první v roce 1891, druhá pak v roce 1899. Plány novostavby z dubna roku 1904 byly schváleny o tři měsíce později - pražský soupis památek uvádí datum 1. července 1904. Podle zpráv dobových novin byla železniční stanice otevřena v roce 1905. Naproti hlavní budově u Svobodovy ulice je zastávka propojená podchodem. Ale vlaky měly zastávku pod Vyšehradem dávno předtím, než byla budova postavena - nákladní doprava se na této významné trati datuje již od zmíněného roku 1872, osobní pak od roku 1888. Využití: kulturní nádraží Klíčovou pro nový život této památky je společnost s ručením omezeným Nádraží, která vznikla v únoru 2001. Ta s Českými dráhami uzavřela smlouvu o dlouhodobém pronájmu objektu nádraží na padesát let. Celková koncepce společnosti Nádraží počítala při rekonstrukci s minimálními zásahy do výrazu objektu. Nutné zásahy se týkaly především technického provozu v souladu s novým využitím a pravidly bezpečnosti provozu budovy a Českých drah. Záměrem Nádraží, kterého jsou společníky Ivan Mečl (vydavatel kulturní revue Umělec) a Petr Meissner (aukční síň Meissner Neumann), bylo vytvořit multifunkční kulturní centrum s galerií, knihkupectvím, restaurací, barem, klubem a kinosálem. "Prostě místo kam může člověk ráno přijít a v noci odejít. Chceme také vytvořit speciální internetový kulturní portál, který by zahrnoval veškeré kulturní dění u nás i za hranicemi," říkal o programu jeden z iniciátorů Ivan Mečl. Kultura a zábava Součástí rekonstruovaného objektu měla být také restaurace a kavárna s každodenním provozem, sloužící nejen pro návštěvníky galerie a knihkupectví. Rekonstrukce se měla týkat i všech půdních prostor a střešního pláště - pak měl objekt sloužit jako polyfunkční otevřené centrum. Myšlence otevřenosti měla odpovídat i rekonstrukce. Půdorys objektu chtěli autoři plně využít a překrytím jednotlivých funkcí využít i prostory, které by jinak byly špatně či vůbec nevyužitelné. V souladu s požadavky památkářů mělo jít především o respektování původního výrazu budovy nádraží. Tam, kde by to bylo možné, chtěli autoři rekonstrukce přiznat konstrukční prvky. Nové materiály a nově vložené prvky se přiznají v co možná nejpřirozenější podobě, bez krycích nátěrů, bez zakrytování podhledů apod. Přístup do všech veřejných provozů bezbariérový. „V souladu se svými aktivitami bychom chtěli tento objekt zrekonstruovat a využít jako kulturní a produkční centrum, poskytující služby jako dosud, ale také zde realizovat řadu kulturních a zábavních projektů (knihkupectví a videotéku, výstavy, projekce, semináře) a možnosti kulturního zázemí (restaurace, kavárna). Tento provoz obohatí kulturní zázemí přilehlého obvodu i města Prahy. Počítáme s vybudováním kancelářských prostor pro studio předtiskové přípravy a elektronického publikování, redakce časopisů a knižní produkce, produkce klientských zakázek a prostor pro malonákladový digitální tisk. Dále pak realizaci výstavních prostor a malého kinosálu sloužícího i jako poslechová místnost pro reprodukovanou i živou hudbu komorního typu,“ dodávali na téma „nový program pro nádraží“ zástupci společnosti Nádraží. Z vnějšího pohledu se rekonstrukce měla projevit zejména ve střechách nad bočními křídly. Stávající střecha měla být nahrazena prosklenými kubusy s ocelovou nosnou konstrukcí prosklení. Skla dále měly členit venkovní kovové žaluzie. Tento jediný nový výrazný architektonický prvek neměl narušit původní vzhled budovy. Měl dokonce symbolizovat posun ve stavitelství v průběhu sta let a také umožnit co možná nejlépe využít podkroví bočních křídel stavby. Stávající bohaté členění omítky fasády chtěli autoři návrhu zachovat, okna a dveře v přízemí do ulice umožní propojení interiéru s exteriérem, otevření objektu okolojdoucím chodcům (rychlé občerstvení, tabák, noviny). Bývalé nástupiště mělo být zasklené do ocelových profilů, aby byl umožněn celoroční provoz galerie a restaurace. Použité barvy v interiéru měly být v různých odstínech šedé. Tato barevnost umožní respektovat plastické členění historizujícího interiéru a zároveň zvýrazní vystavované exponáty. Podlahy na komunikacích byly plánované z keramické dlažby (někdy jako repliky původních) a v prostorech galerie má být použito dřevěných voštinových parket. V rámci rekonstrukce měla být opravena i budova bývalé čekárny. Otevřený přístup ke kolejím z haly uzavírá v návrhu prosklená konstrukce, zabraňující nebezpečnému přístupu ke kolejím, ale dovolující výhled od baru na projíždějící vlaky. Celkově Ivan Mečl ze společnosti Nádraží charakterizuje vyšehradské nádraží jako místo, kam se dá zajít na výstavy či do klubu podobně jako v Berlíně nebo Amsterodamu. Nádraží dnes Situace se někdy v polovině loňského roku kolem projektu Nádraží dost razantním způsobem změnila. Ivan Mečl čeká na vyjádření památkářů, které by projekt mohlo posunout dál. Realizace projektu, v němž komerční část táhne neziskovou, se díky prohlášení vyšehradského nádraží za památku, radikálně mění. "Měli jsme představu, že do objektu dostaneme menší obchody s věcmi, které jsou nám blízké. Například kvalitní elektronikou, nějaké knihy… Takhle nevím, vždyť si nebudou moct dát na fasádu ani vývěsní štít,"říkal Ivan Mečl. - var - Snímky archiv společnosti Nádraží