V samotném centru Prahy vznikl výjimečný obchodně - bytový komplex dostavěný a citlivě rekonstruovaný z historického domu na pulzující Vodičkově ulici. Protože tématem využití starých staveb a památek se v rubrice Architektura systematicky zabýváme, podívejme se nyní na tuto zajímavou stavbu podrobněji. Snahou autorů této citlivé rekonstrukce bylo zachovat "ducha domu", stejně jako památkáři striktně vyžadované historické hodnoty. Architektonické řešení ateliéru Ladislava Lábuse, který stavbu navrhoval, tak do samotného centra Prahy přineslo nejen velmi příjemné bydlení, ale také obchody a galerie. Ty mají navázat na slavnou fotografickou minulost rodiny Langhansů a propojit ji s kulturním životem 21. století. Komplex několika budov plný tradic otevřel své dveře soudobému velmi čilému provozu. Výjimečně zdařilé řešení jistě získá řadu ocenění, lze se domnívat, že letošní soutěž Grand Prix, jejíž výsledky budeme zanedlouho znát, ji také ocení. Langhans nabízí komplex bytů, kanceláří a obchodů. Za zvláštní zmínku stojí fotoateliér a galerie Langhans. V komplexu několika budov, o nichž se podrobně ještě zmíníme, vzniklo patnáct moderních bytových jednotek s plochami od 73 do 150 m2. Všechny byty jsou jedinečné svojí kompozicí a vymykají se běžnému standardu, čemuž také odpovídají ceny pronájmů. Patří k relativně vysokým, ale zároveň je třeba si uvědomit, že zohledňují nejen výjimečnost, ale i atraktivní lokalitu minutu od Václavského náměstí. Celkové řešení rekonstrukce a dostavby paláce Langhans zachovalo autentičnost domu a dalo mu moderní tvář. A čím je tedy tento komplex jedinečný? Tři generace fotografů rodiny Langhans na tomto místě doslova psali fotografické dějiny. Na začátku rekonstrukce a "návratu fotografií na místo činu" byl náhodný nález více než sedmi tisíc skleněných negativů. Šlo převážně o portréty "Galerie osobností", které pak majitelé - potomci slavného portrétního ateliéru vystavili i v pražské výstavní galerii Rudolfinum. Do českého kulturního povědomí se tak vrátilo nejenom jméno fotografa Jana Langhanse, ale i část národní identity spodobněné v někdy až sentimentálně nostalgických portrétech. Soubor obsahoval dnes již pravděpodobně zapomenuté tváře představitelů kulturního a politického života. Negativy, které se ve sklepě komplexu našly, se staly základem vznikajícího Ateliéru Langhans. Archiv byl umístěn v domě svého vzniku a nález by měl být již nyní zpřístupněn veřejnosti. Zároveň se fotografie do domu vracejí se známým pražským ateliérem a prodejnou firmy Foto Škoda, což je největší pražský obchod s fotografickými potřebami. Ten otevřel svoje prodejní prostory v domě Langhans v říjnu loňského roku. A kdo byl vlastně onen známý fotograf, tvůrce jedinečné portrétní kolekce? Jan Langhans patřil k mezinárodně činným fotografům a neméně úspěšným podnikatelům. V roce 1880 zakoupil dům ve Vodičkově ulici číslo 37. A protože jeho ateliér patřil k největším fotografickým závodům v Čechách a na Moravě a spoluvytvářel českou portrétní fotografii, mohl si investici do takto lukrativní nemovitosti dovolit. Byly to doslova statisíce neznámých i slavných lidí, kteří usedali po desetiletí před fotoaparáty tří generací Langhansů. Celá historie slavné rodiny - tak jako ostatně u řady dalších podobných příběhů - končí komunistickým znárodněním v roce 1948. Na jaře 1991 byl dům v rámci restitucí navrácen rodině. Vzápětí se započalo se studiemi rekonstrukce domu. Ambiciózní architektonický projekt začal dostávat svou tvář. Tentokrát "z pera" architekta Ladislava Lábuse. Dříve než se podíváme na samotné architektonické řešení Ladislava Lábuse, řekněme si pár slov k jedinečné poloze Paláce Langhans. Vodičkova ulice patří k nejnovějším pražským pěším zónám. Čilý ruch v trojúhelníku Václavského náměstí (Vodičkova - Františkánská zahrada) představuje na jedné straně pulzující velkoměstskou ulici, na straně druhé Václavské náměstí (jen připomeňme, že do pasáže se ze strany náměstí vchází kolem nově rekonstruovaného funkcionalistického hotelu Juliš, o němž bude řeč v některém z dalších pokračování našeho putování soudobou i rekonstruovanou architekturou) a ze strany třetí doslova zelená (v létě pak barevná) oáza klidu Františkánské zahrady. Tři světy domu Langhans. Vzato čistě matematicky: v centru Prahy, deset metrů k tramvajové zastávce, padesát metrů ke stanici metra, v bezprostřední blízkosti Václavského náměstí, uprostřed obchodů a míst společenské zábavy. Dům Langhans patří k projektům, které se svým pojetím, realizací a architekturou vymykají šedivému průměru mnoha jiných, nejen pražských staveb. Architektu Ladislavu Lábusovi a jeho ateliéru se zde podařilo vytvořit silnou symbiózu harmonie a napětí. Vedle původních dveří, oken, kování, dlažeb je použito nejmodernějších prvků z kovu, skla a kamene. Architekt Ladislav Lábus (1951) působí na pražské Fakultě architektury ČVUT jako vedoucí Ústavu navrhování. Širší veřejnosti je znám svou pečlivou a důslednou realizací propracovaností návrhů, vzpomeňme jen jeho některé oceněné projekty, například dům s pečovatelskou službou v Českém Krumlově (za který dostal hlavní cenu a cenu za novostavbu Grand Prix Obce architektů 1998) nebo dnes již téměř kultovní vilu ve Vonoklasech (čestné uznání Grand Prix 1999) či rekonstrukci domu na Smetance. Jak již bylo řečeno, celá rekonstrukce a dostavba střešních apartmánů paláce Langhans je nesena spojením starého a nového, jakoby autoři říkali "nechceme stavět imitace". Majitelka Zuzana Meisnerová-Wismerová stejně jako architekt Ladislav Lábus se nejen v televizi, ale i v tisku (rekonstrukci se v minulých měsících právem dostalo poměrně slušné mediální odezvy) shodli na nutnosti citlivého přístupu k historickému objektu. Citlivost, respekt, ale zároveň soudobý výraz a snaha nesklouznout k nějakému historismu. "Žijeme teď a ne v době secese. Mělo by být vidět, že to, co stavíme dnes, je současné," řekla mimo jiné majitelka Zuzana Meisnerová. Zajímavé na funkční náplni domu je i to, že v porovnání s jinými projekty, nenabízí tradiční mix kancelářských a obchodních prostorů. Majitelce šlo především o to, využít Langhans především k bydlení. "Žiji v zahraničí a tento trend vyklízení či vylidňování center jsem viděla na vlastní oči. A vůbec mi to není sympatické. Osobně se mi vůbec nelíbí domy, které mají komerční činnost - obchody a kanceláře - a nahoře dva byty. Připadá mi pak, že je to jen jakési alibi, a není to dobré pro koncept samotného domu ani pro město. A navíc si vždycky představuji, co tam ten člověk sám opuštěný dělá," vysvětlila svůj, ne zrovna typický postoj k rekonstrukci. Ladislav Lábus t