Architektura za posledních 10 let ll.

Dalším zastavením u významné stavby posledního desetiletí je holandský Utrecht. V roce 1997 tu byla dostavěna Minnaertgebow, budova univerzity. Je pojmenována podle známého holandského astrofyzika a sdružuje matematickou, fyzikální a geofyzikální fakultu. Oba její autoři – Wilem Jan Neutelings a Michael Riedijk - jsou rodilí Nizozemci. Potkali se na holandské Technické universitě v Delftu, kterou studovali, stejně jako jejich vrstevníci z MVRDV (viz předchozí článek). V roce 1991 založili oba čerství absolventi architektonickou kancelář s prostým názvem Neutelings Riedijk. Budova univerzity v Utrechtu je jejich první významnou prací a zároveň dokonalým manifestem jejich názorů. Kdybych chtěla jejich práci popsat obecně, asi bych ji popsala takto: stejně jako v případě skupiny MVRDV jde na jedné straně o spojení precizní techniky s designem (nebo odborněji - výrazem či formou), který působí navenek na první pohled jako výsledek práce skupiny hrajících si dětí. V jejich práci poznáte minimalismus, pop-art i trochu reklamní grafiky a zároveň tušíte, že oba architekty zajímá a baví hlavně jemný humor, s kterým oťukávají všechny možnosti a funkce architektury. Sami o sobě ironicky říkají: „Ve svých projektech se snažíme s obrovským vypětím a střídavým úspěchem aplikovat lenost jako filozofii designu.“ Za projektem a stavbou se ale skrývá velké množství pečlivé a promyšlené práce. Přes všechnu image ležérnosti, kterou si udržují, si právě v jejich budově s pohnutím uvědomíte, jak může být prostor krásný a velkolepý, aniž je v něm použit takzvaně ušlechtilý materiál. Stavební detaily, které dávají budově obrovský šarm, nevznikly na základě nějaké předem zvolené ideologie, jak má architektura vypadat a jaká má být. Vznikly intuitivně jako součást konkrétního díla, jako výsledek smyslového vnímání konkrétního tvořeného prostoru. Neutelings Riedijk to komentují: „Obecně řečeno, budova je projektována pro smysly. Zvuk, chuť, vlhkost, vanutí, kontrasty světlo/tma a teplo/chlad jsme použili jako architektonické nástroje.“ Budova univerzity působí zvenčí jako vršek lodi, která kdysi dávno ztroskotala uprostřed panelové zástavby campusu – studentské čtvrti. Základem budovy je jednoduchý matematický koncept. Známá a často fotografovaná fasáda mu dává jednotný a výrazný charakter nepřehlédnutelného ražení. Je červenohnědá, materiál je stříkaný beton, který tvoří zvláštní měkký efekt, asi jako látka či kožená useň. Dojem pomačkané látky podporují ještě abstrahované plastické dekorace na fasádě. Podél hlavního vchodu jsou umístěna písmena názvu univerzity, která ve své třímetrové výšce ukrývají nosnou konstrukci fasády, namísto obligátních sloupů. Když vejdete do centrální haly a náhodou zrovna prší (a v Holandsku prší mnohem častěji než u nás!), všimnete si zvláštní věci. V těsné blízkosti centrální haly je totiž zabudován bazén o rozměrech 10 x 50 m, který slouží jako nádrž na dešťovou vodu, stékající na střechu. Voda z bazénu je tlakována do centrálního klimatizačního systému, kde funguje jako chladicí médium. Tolik k technické funkci. Voda tu má ale ještě jinou úlohu. Díky zvuku padajícího deště, který architekti důmyslně v konstrukci budovy využili, funguje centrální hala také jako ojedinělá a uklidňující vodní zahrada, kde se zvuk deště nese celým prostorem. Na zvláštní atmosféře tohoto prostoru mají zásluhu i prosvětlené výklenky s červeně čalouněnými sedátky pro odpočinek, setkání a diskuse studentů a návštěvníků. Studovna rozdělená do řad boxů umožňuje maximální koncentraci díky relativní temnotě, která navozuje pocit, že je krásný tichý večer, ačkoliv je deset hodin dopoledne. Vizuálně vás nic neruší, velké okno je umístěno až u stropu, přesto ve vás místnost nevzbuzuje tísnivý pocit. Vysoký zalomený strop je tmavěmodrošedý a konce optických vláken, nepravidelně rozsetých po stropě, vypadají jako souhvězdí na večerní obloze. Univerzita Minnaert v Utrechtu je přístupná veřejnosti. -Mgr. A. Šárka Sedláčková- autorka se zabývá návrhy interiérů