Doposud jsme se v rubrice Architektura věnovali téměř výlučně současným realizacím či rekonstrukcím, které výrazným způsobem ovlivňují českou architekturu a které si – i díky svým kvalitám – zaslouží širší pozornosti. Dnes uděláme výjimku (a do budoucna dodejme, že nikoliv jedinou) a přiblížíme se k architektuře zdánlivě zcela vzdálené. V současné době probíhá v (doposud) jediné pražské galerii architektury – Galerii Jaroslava Fragnera inspirativní a objevná výstava nazvaná Stavitelé světla (Současná mexická architektura). Řeč v dnešním článku bude o současné mexické architektuře, tedy regionu české kotlině zdánlivě odtažitému a vzdálenému. I do budoucna bychom chtěli tuto rubriku obohatit o zajímavé výstavní počiny, které zachycují a zpřístupňují současnou (ale i takzvaně moderní) architekturu širokému publiku. Smyslem této rubriky je pravidelně referovat o podstatných momentech, které soudobou architektonickou tvorbou procházejí. A výstavy a další prezentace již postaveného, ale i zamýšleného nelze opominout. Ale zpět k mexické architektuře. Moc se o ní u nás zatím neví, což je samozřejmě pochopitelné. A přitom Mexiko je zemí krajin. A tedy i zemí architektur, jak říká hned v úvodu expozice Gerardo Ochoa Sandy, mexický kulturní atašé v České republice. A dodává: "Nejdosažitelnější informace - a někdy také jediné - o mexické architektuře zmiňují nejčastěji pyramidy jako svědectví o rozvoji rozličných kultur, jež osídlily Střední Ameriku. Stín pyramid však zaclonil velkolepou architekturu novohispánského období, architekturu století devatenáctého a dvacátého. Tato výstava nabízí, v České republice poprvé, pohled na nejvýznamnější architekty mexické současnosti. Technologický pokrok nám umožnil využít příležitosti a nabídnout výstavu prací několika vybraných architektů a ozřejmit či dokreslit rozličné architektonické směry a styly, jež v mé zemi převládají, i některé z mezníků v dějinách mexické architektury v kontextu významových souvislostí. Výstava je ukázkou zvládnutí metod a technik, znalosti potřeb člověka v soužití s prostorem, poezie architektury, zmnožené v nesčetných typech krajinného prostředí naší země. Tato výstava je potvrzením závazku Mexika, v jehož rámci se chce věnovat různým oborům umění v kontextu kulturní dohody, uzavřené Mexikem a Českou republikou v Praze v říjnu 2001." Aby to ale nebylo tak jednoduché (jistěže každá výstava je do jisté míry "ukázkou zvládnutí metod a technik, znalosti potřeb člověka v soužití s prostorem"), podívejme se na mexickou architekturu podrobněji. Asi nejvýznamnější osobností mexické architektury všech dob je Luis Barragán, který by se letos dožil 101 let (zemřel v Mexico City v listopadu 1988). Jeho podrobný životopis a dílo naleznete zde. Výstava, kterou máte do konce tohoto měsíce možnost vidět také v Galerii Jaroslava Fragnera, je atraktivní příležitostí pro reflexi jeho odkazu, pro návštěvu země, trýzněné vlastní současnou ne vždy radostnou realitou. Mimo jiné návštěvník také může získat určitý vhled do architektury mexické metropole, tedy města s největší hustotou obyvatelstva na Zemi. Mexičan Luis Barragán obdržel prestižní Pritzkerovu cenu v roce 1980 za "... angažovanost v architektuře, pojatou jako vynikající, ušlechtilou a poetickou imaginaci, zhmotněnou v zahradách, náměstích a fontánách znepokojivé krásy". Detailně si o tomto prestižním ocenění, jakési "Nobelovce architektury" můžete přečíst zde, detailní informace o životě a díle Luise Barragána naleznete pak například zde. Luis Barragan Barevná a svěží tvorba Luise Barragána vychází ze syntetického pohledu, v němž se spojuje moderní proud zahraniční (tedy mimomexické) architektury s regionálními mexickými prvky a tvaroslovím. Barraaganovo dílo představuje výzvu pro následující generace a je stále platným architektonickým projevem, udávajícím ráz nejen mexické kultuře. Jeho architektonická díla představují podle kurátorů výstavy lakonické rozhovory vedené "mezi sluncem a slepými zdmi". Dědictvím po Luisi Barragánovi je upřednostňování tvaru, tj. dokonce i bezobsažné formy, která se projevuje v různých směrech mexické architektury. Nabývá zde podob, v nichž převažuje uzavřenost proti otevřenosti, reprezentativnost naproti funkčnosti, estetické hledisko spolu s hlediskem etickým. Koncem dvacátého století oscilovalo architektonické panoráma mezi institucionálními a "těžkými" stavbami Teodora Gonzáleze de León a malovanými zdmi a metafyzickými věžemi Ricarda Legorrety. A byli tu ještě další, jako TEN Arquitectos, kteří hledali nový způsob pohledu na věci… Toto rozpětí současné, resp. moderní poválečné mexické architektury se rozpíná až ke tvorbě Teodora Gonzáleze de Leóna, který spolupracoval v letech 1948 - 1949 s Le Corbusierem. On a Abraham Zabludovsky jsou autory nejvýznamnějších institucionálních objektů sedmdesátých a osmdesátých let (Colegio de México, Auditorio Nacional atd.), které také představujeme na našich snímcích. Jeho zatím poslední díla (Torre Arcos Bosques, hudební konzervatoř, velvyslanectví v Berlíně) představují urbanistické mezníky v architektuře hlavního města Mexika. Generace pokračovatelů Abraham Zabludovsky: Centro de Conveciones v Tuxtla GutiérrezDalší z autorů, představených na výstavě, je Ricardo Legorreta - mexický architekt, jehož jméno je ve světě snad nejznámější. Je považován za pokračovatele Luise Barragána a jeho stavby jsou vzkříšením aspektů a prvků koloniální architektury (patia, práce s barvou), jimiž dosahuje dojmu oáz klidu uprostřed městského nepokoje a zmatku. Příkladem je Ciudad de las Artes (Město umění) a mexický pavilon v Hannoveru. Tým TEN Arquitectos tvoří dva architekti Enrique Norten a Bernardo Gomez-Pimienta. Koncepce jejich tvorby vychází z jisté okázalosti a z technologické bravury (komplex televizní společnosti Televisa v Chapultepecu, hotel Habita), jež jim přinesla mezinárodní uznání, např. první cenu v soutěži věnované památce Miese van der Roheho a pořádané pro země Latinské Ameriky v r. 1999. Z posledních úspěchů jmenujme alespoň vítězství v soutěži o zakázku na novou knihovnu v Brooklynu.