Po několika měsících opět v rubrice Architektura navštívíme architektonickou výstavu. Před několika měsíci jsme referovali o výstavních projektech Rakouská architektura v Praze, výstavě funerálního designu a také o nově představené české expozici na světové výstavě Expo. Dnešním článkem se přibližuje – podobně jako – v představeném výstavním projektu Kupka - Nepraš / dialogy v architektuře architektura a výtvarné umění. Umění vs. architektura Umění i architektura vždy patřily nerozlučným způsobem k sobě. Obě disciplíny, chápané jako součásti většího celku se v minulosti překrývaly a splývaly tak jak se vyvíjela stavební kultura v závislosti na funkčních potřebách a technických možnostech. Prototyp starověkého architekta představoval podle Vitruvia všestranně vzdělaný a dovedný všeuměl sběhlý nejenom v matematice a geometrii, ale také v hudbě, geologii, klimatologii a dalších vědách. Zkamenělá hudba středověkých katedrála nakonec ani neumožnila jasně rozlišit podíl stavitelů a kameníků v rámci velkých hutí a osobnosti typu Petra Parléře zajisté suverénně zvládaly obojí. Největší architekti italské renesance a baroka se zase ke svým projektům a realizacím dostali přes školení malířské či sochařské; stačí citovat jména Brunelleschi, Rafael, Michalengelo, Bramante, Bernini, Cortona či Borromini. Architektura a výtvarné umění Přes postupný rozvoj specializací od přelomu 18. a 19. století, kdy bylo stavitelství deklarováno jako inženýrské studium, se akcent na výtvarnou složku architektury udržel zásluhou důrazu na kreslířskou a výtvarnou průpravu, o které svědčí kvalita a forma dobových plánů, které jsou svébytnými výtvarnými artefakty. Tato přirozená symbióza kulminovala v období historických slohů, v našem prostředí například v úsilí umělců generace Národního divadla. Intenzívně pokračovala ještě v období secese a nástupu moderny, postupně se však úloha obou disciplín proměňovala v duchu pojetí architektury jako vědy a spíše dekorativní či estetizující role výtvarného díla v kontextu funkcionalistické doktríny. Přesto však známe i v období první poloviny 20. století řadu pozoruhodných příkladů architektonické a výtvarné syntézy a spolupráce například v rámci Bauhausu, vrcholného tvůrčího prostředí Le Corbusiera či v našem prostředí v rámci osvědčených spolupracujících týmů Kotěra-Preisler-Sucharda, Gočár-Štursa, Janák-Gurfreund a dalších. Kupka a Nepraš „Mezi zářné příklady invenční spolupráce architekta a výtvarného umělce patří přes třicet let společné práce architektonického ateliéru Pavla Kupky a Karla Nepraše,“ říká v úvodním slovu k aktuální výstavě v Galerii Jaroslava Fragenra Jiří T. Kotalík. Pavel Kupka ( 1936 v Opavě) po studiích na Fakultě architektury ČVUT v Praze začal pracovat ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Na rozdíl od masové produkce většiny ostatních kolosálních projektových ústavů té doby, předpokládala práce v oboru ochrany kulturního dědictví výrazně individuální přístup, citlivý vztah k historickému prostředí i určité možnosti invenčního pojetí nově formovaných detailů. Jakkoliv je někdy obor rekonstrukcí v poslední době nepochopitelným způsobem vyřazován z architektonické tvorby jako zcela specializovaná a netvůrčí disciplína, která by měla být doménou vědců (viz Zpráva předsedy mezinárodní poroty Grand Prix Obce architektů 2004 Colina Stansfielda Smithe), rekonstrukce do architektury nepochybně patří. Řada příkladů kongeniálního moderního dotvoření dožívajících historických struktur dokazuje, že právě naopak rekonstrukční úkoly žádají skutečnou architektonickou osobnost s výrazným výtvarným cítěním. Kupkova dlouholetá zkušenost s obnovou kulturního dědictví právě výrazně ovlivnila jeho intenzivní potřebu partnerské výtvarné spolupráce a neobyčejný smysl pro integraci výtvarných děl do architektonického konceptu. Na počátku spolupráce se sochařem Karlem Neprašem ( 1932 v Praze ,+ 2002 tamtéž) stála nenápadná spolupráce při dotváření výtvarného generelu nově vzniklé pěší zóny v centru historické Prahy Na Můstku. V roce 1968 vytvořil v souladu s architektonickým zadáním Karel Nepraš dva osobité reklamní poutače, které měly evokovat historická domovní znamení či vývěsní štíty živností. Při realizaci litinové stylizované krejčovské pany i v rozsáhlé reliéfní stěně vtipně prezentující firmu Kancelářské stroje ve formě proděravělých odlitků hliníkových hlav osvědčil Nepraš své modelářské zkušenosti z dob studií (keramická škola v Bechyni, ateliér Jana Laudy na Akademii výtvarných umění), čerstvé a objevné zkušenosti s novými materiály litinou a hliníkem a zejména smysl pro jemný humor a výtvarnou nadsázku. Úspěšně završený úkol předurčil osobní přátelství architekta a sochaře k spolupráci na následném projektu. Byl jím projekt pro smuteční síň ve Svitavách, který patří k několika málo stavbám, které si v období nastupující normalizace (1973) udržely svoji kvalitu. Architektonické, jemně brutalistní pojetí naznačuje Kupkovo okouzlení pozdním Le Cobusierem, zprostředkované studijním pobytem ve Francii. Jestliže Neprašova role při formování projektu obřadní síně ve Svitavách byla svým způsobem určující, při další společné realizaci, rozsáhlé rekonstrukci Liechtenštejnského paláce (1993 - 1995), přirozeně dominoval architekt a jeho úsilí rehabilitovat a prostorově zhodnotit cenný, ale utilitárním využíváním devastovaný pozdně barokní klenot. Ale i zde našel Nepraš svoje uplatnění při invenčním ztvárnění balustrád nové schodišťové haly, v jejíchž profilu decentně ale zřetelně uplatnil motiv zpívajících andělských kůrů, či při hledání výtvarně silné polohy zastřešení fragmentu průzkumem odkryté středověké věže. Symbolem tandemu Kupka - Nepraš se však staly především patníky před hlavním průčelím paláce. Jejich výsledná a zdánlivě samozřejmá a jednoznačná forma se rodila ve vzájemném myšlenkovém dialogu, který původní myšlenku neustále posouval do kongeniálního finále, které zhodnotilo místo a dalo mu dokonce i nový ideový obsah. Utilitární podoba funkčních patníků se proměnila v osobitou portrétní galerii hlav sedmadvaceti popravených českých pánů. Toskánský palác Bylo více než přirozené, že úspěšná spolupráce logicky pokračovala i na následující zakázce rehabilitaci a obnově raně barokního Toskánského paláce (1994 - 1998). Průčelní