V pravidelných každotýdenních zprávách o české a světové architektuře se většinou zaměřujeme na konkrétní novostavby nebo rekonstrukce, které významným nebo alespoň zaznamenání hodným způsobem obohacují prostor okolo nás. V několika pravidelných cyklech (Administrativy dnes; Z regionu a pravidelné recenze tuzemských architektonických výstav) se snažíme postihnout zajímavé stavby. Dnes se zamyslíme nad obecnými trendy české architektury: před naším vstupem do Evropské unie nezaškodí trocha obecné rekapitulace. O české architektuře svobodných 15 let Tento článek si neklade za cíl být - také díky svému rozsahu – nějakou odbornou studií o situaci české architektury na prahu Evropské unie. Navíc uplynulé roky svobodné architektonické tvorby snad ani nejsou žádnou dalekou historií: chybí nám časový odstup, postrádáme další desítky let, které by nejnovější stavby vzniklé v Čechách, na Moravě i ve Slezsku funkčně, materiálově, společensky i esteticky prověřily. Změny & změny Vnímat, hodnotit a psát o nejsoučasnější česko-moravské architektuře v tomto ohledu pak znamená především řadu otázek, na něž zatím nemáme odpovědi. Co ale můžeme, je pokoušet se o zachycení situace. Obrovské proměny, jimiž architektura České republiky za posledních deset let prošla, mají jisté charakteristické rysy, svá silná místa, stejně jako převládající omyly a pochybení. Ať bychom hodnotili předchozích deset let v české architektuře jakkoliv, jedno je jisté - tvář českých měst a vesnic se po sametové revoluci v roce 1989 výrazně proměnila. A pokud bychom vytvořili nějaký imaginární souhrn novostaveb, rekonstrukcí a celkově zásahů do krajiny i městských struktur, pak mám za to, že alespoň z poloviny se jedná o cestu k lepšímu. Nová Praha Začněme hlavním městem - Praha na prahu nového milénia je především kosmopolitním městem, které za oněch deset let od “sametového” převratu prošlo mnohovrstevnatým, bouřlivým a nejen z pozice architekta transformovaným vývojem. Zmizel typický pražský duch pod podrážkami miliónů návštěvníků, kteří se s nebývalou vehemencí za uplynulou dekádu ve městě vystřídali a jimž se mnohé podřizuje? Architektonicko-urbanistickou situaci, ke které město po roce 1989 došlo, lze přirovnat k okouzlující a strhující farandole, jejíž konec dosud neznáme. Známe ale dílčí kroky, známe i úkroky vedle, známe tanečníky, ale co nám chybí především, je, jak již bylo řečeno, odstup. Ten tanec - s drápky Prahy zaklesnutými hluboko v duši - se dosud tančí. Sídliště jako domov Uvědomíme-li si, jak vysoké procento obyvatel země bydlí na sídlištích nejen v Praze, pak klíčovým problémem, s nímž se musela porevoluční architektura vyrovnat, je revitalizace obrovských obytných souborů, které obklopují každé větší město. A vlastně existuje jen minimum obcí, které by nezdědily z minulého režimu nějaký ten panelák či nákupní středisko, často v samém centru. Barevné fasády, nové opláštění a sedlové střechy na panelových budovách představují jen jedno, navíc sporné řešení. Dalším je snaha oživit parter, vnést do ulic život, proměnit bývalé kočárkárny a prázdné prostory plné harampádí v obchůdky, kavárny... Ale vznikají i nové obytné soubory - jedním z nejsilnějších, ale i nejkontroverznějších vstupů do urbanismu sídlišť porevoluční Prahy (a v kontextu mimopražských realizací i celých Čech) je pak obytný areál Hvězda Vlada Miluniće na sídlišti Petřiny. Jeho organické, “jižní” tvarosloví odkazuje k nedalekému letohrádku Hvězda, struktura Milunićova díla zahušťuje stávající zástavbu petřinského sídliště. Dalším nepřehlédnutelným a architektonicky hodnotným vstupem do struktury pražských sídlišť je areál Nové Butovice na jihozápadě města od dalšího z architektů střední generace Tomáše Brixe. Ale ne všude se po roce 1989 stavělo či rekonstruovalo citlivě - extrémním příkladem je sídliště Lesná, památkově chráněný obytný soubor ze třicátých let v Brně, který je devastován nástavbami a rádoby vylepšeními. Administrativy jako nový stavební typ Z neuspokojené poptávky začaly hned po roce 1989 vznikat administrativní komplexy zpočátku téměř výhradně jako doména zahraničních developerů. Z center velkých měst, kde se nejprve rekonstruovaly historické budovy (a ne příliš šťastně), se administrativy stejně jako masivně vznikající shopping parky postupně přesouvají na okraj do monofunkčních obchodně-nákupních center. Tak jako všude ve světě, i v České republice se periférie stává místem víkendových nákupů, fast-foodů a čerpacích stanic. Zahraniční developeři si s sebou často přivádějí své architekty (viz Zlatý Anděl Jeana Nouvela) se zapamatovatelnou vlnou fasády. Podobně v sobě poeticko - imaginativní notu skrývá notoricky známý Tančící dům dvojice Gehry - Milunić, který vznikl v roce 1996 pro nizozemského investora na Rašínově nábřeží. Tančící dům se stal symbolem nové české architektury, stejně jako oblíbeným - a často jediným - měřítkem jejích kvalit. Ale jsou i jiné architektonické týmy, jejichž tvorba snese evropského srovnání, např. A.D.N.S., AP ateliér Josefa Pleskota a několik dalších. Mimo Prahu Praha je i není modelovým příkladem vývoje současné porevoluční architektury: na jedné straně se v ní koncentruje všechno dobré i špatné: od rekonstrukcí historických center, přes velké obytné soubory až po exkluzívní novostavby, na straně druhé v ostatních českých a moravských městech nevzniká tolik zaznamenáníhodného. Ovšem najdou se výjimky: Litomyšl vedená osvíceným starostou Miroslavem Brýdlem je dnes zcela právem na seznamu UNESCO, za deset let město prošlo tak obrovskými změnami, že i výčet by zaplnil několik stran. A přeleťme nad dalšími českými městy: v Ostravě, Plzni, Českých Budějovicích... vznikly po revoluci nové radnice, pečovatelské domy, školy, několik divadel. Ale stále je to málo. Jak vyplývá ze slov samotných architektů, stále chybí silná a široká vrstva osvícených investorů, kteří nesledují jen krátkodobé cíle vlastní reprezentace, ale jde jim o víc - o tvorbu kulturního zázemí, o kvalitní architekturu, o jméno. Samozřejmě poučená a hluboce kulturní vrstva nemohla vzniknout za jedenáct let, je třeba počkat desítky let, ale nejvíce se tato absence - často elementárního - vkusu projevuje na venkově. Vznikají celé kolonie a satelitní městečka typizovaných katalogových domů, pro něž se vžilo označení “podnikatelské baroko”: pastelové barvy, pseudoromantické tvarosloví a vysoké zdi a ploty výrazně poznamenaly tvář české kr