V České republice není mnoho přehlídek, které by systematicky mapovaly vývoj a trendy v tuzemské architektuře. Kromě Grand Prix Obce architektů je to ještě Stavba roku a několik dalších, ne příliš podstatných soutěží. Ačkoliv podle různých hlasů z řad odborné veřejnosti úroveň přehlídky rok od roku klesá a řada renomovaných architektů ji jednoduše ignoruje, má Grand Prix na české architektonické scéně stále výjimečné postavení. V tomto a následujícím článku proto podrobně přiblížíme letošní, již jedenáctý ročník soutěžní přehlídky. O loňském jsme v rubrice Architektura psali zde. O soutěži Grand Prix Na úvod nejprve několik hlavních údajů o principu soutěže a výběru vítězných a oceněných prací. Práce posuzuje nezávislá, odborná mezinárodní porota, která pracuje každoročně v novém složení. Vedle zahraničních architektů je v ní vždy zastoupen jeden český kritik, teoretik, historik architektury nebo výtvarný umělec. Členy mezinárodní jury byly v letošním roce za Velkou Británii profesor Sir Colin Stansfield Smith, za Polsko arch. Romuald Loegler, za Dánsko arch. Jan Gehl, za Slovensko arch. Pavol Paňák a za Nizozemí arch. Wilfried van Winden. Jako nearchitekt byl členem poroty za českou stranu profesor Jiří Sopko. Přehlídka má sedm hlavních kategorií: novostavba, rekonstrukce, interiér, krajinářská architektura a zahradní tvorba, urbanismus, architektonický design a drobná architektura a výtvarné dílo v architektuře. Mimo soutěžní kategorie je také udělována cena za architekturu v oblasti bydlení. V jednotlivých kategoriích jsou udělovány ceny a čestná uznání. Hlavní cenou je GRAND PRIX, kterou získává vítězná práce celé přehlídky. Stavebník, díky kterému vzniklo dílo mimořádné architektonické kvality, je odměňován cenou investora. V rámci slavnostního vyhlašování vítězů je tradičně předávána také cena českému architektovi za významné celoživotní dílo. Laureáta navrhuje Rada Obce architektů. Ceny jsou čestné. Grand Prix 2004 / Novostavby Ačkoliv jsme v úvodu článku hovořili o rozpacích, které ročníky soutěže Grand Prix provázejí rok od roku více, přece jen tato přehlídka stále představuje určitý průřez a zrcadlo současné tuzemské tvorby. To že je mírně zamlžené, případně neukazuje úplně radostné obrazy, ponechme nyní stranou a pojďme se podívat na jednotlivé vítěze a oceněné. Protože je tento přehled velmi rozsáhlý, jeho dokončení naleznete příští týden v rubrice Architektura. Křivoklátský letohrádek Hlavním vítězem letošního ročníku se stal Křivoklátský letohrádek od Stanislava Picka. Stavba v lesích zcela vědomě interpretuje slavnou Casa Malaparte. Dům se nachází na zalesněném pahorku v křivoklátských lesích. Inspiračním zdrojem jsou pro českou krajinu typické kamenné zídky, letohrádky a tvrze, vyhlídky a poutní místa. Nejvíce však génius loci samotného místa, na kterém se před 2000 lety nacházelo keltské opidum. „Dispozice je pojata minimalisticky. Obdélníková místnost s postranními obslužnými prostorami (lůžka ve spacích nikách, minikuchyň a sociální zařízení, minipracovna s knihovnou a úložné prostory) se otevírá do krajiny posuvnou skleněnou stěnou krytou dřevěnou okenicí na kovovém rámu. Po vyklopení slouží okenice – přepis „padacího mostu“ – jako balkón,“ říká autor o svém konceptu řešení prostoru domu. V letních měsících zmizí jižní skleněná zasunovací stěna v tloušťce zdi a interiér se stává jakousi hlubokou lodžií. Severní část prostoru s klesajícím stropem – propisem venkovního schodiště na střešní terasu, vybavená velkým kruhovým stolem a krbovými kamny – je využívána více v zimě. Na střeše je vyhlídková terasa přístupná po exteriérovém schodišti, využívaném jako auditorium při hudebních produkcích na kruhovém palouku. Minimální terénní úpravy autorů stavby spočívaly pouze ve zformování nejvyšší vrstevnice pahorku do tvaru zatravněného kruhu, do něhož je objekt zasazen. Násypy po jeho obvodu barevně oživuje mateřídouška a vřes, jejichž barevné působení bude s časem narůstat. Z exteriéru je zděná stavba opláštěna hrubě opracovaným pískovcem, střešní obytná vyhlídková terasa je vydlážděna kamennou dlažbou. „Nový dům, umístěný daleko od všech měst, vesnických a maloměstských laciných sídel, se zdá být samotářem zakotveným na zeleném ostrově pradávné keltské pevnosti. Oáza ticha obklopující dům, kulturní a historická minulost se staly inspirací pro výstavbu letního domu pro rodinu pražských hudebníků a jejich přátele. Prostinká forma domu, zredukovaná na nezbytné minimum, hraje - ponechme stranou plnění užitkových potřeb jeho uživatelů - společenskou úlohu. V tichu, které obklopuje takřka posvátný kruh, památku starověké keltské kultury, čas od času rezonuje hudba, kterou produkují hudebníci, kteří sem přišli odpočívat, a publikum sedí v amfiteátru, konkrétně na střeše vytvořené speciálně pro tento účel, jejíž schody vedou na terasu s panoramatickým výhledem. Když hledíme na dům z dálky proti otevřené krajině, takové řešení se ukazuje ve své prostotě jako harmonizované s jednoduchými kamennými zdmi celého domu. Na architektonickou disciplínu pevného exteriéru domu, blížící se askezi, konzistentně navazuje interiér, kde je užitkový aspekt obratně skryt díky tloušťce zdí této „pevnosti“. „Obranná“ povaha interiéru, zcela srozumitelná díky historickému kontextu zakořeněnému v tomto místě, je konfrontována s atmosférou kontaktu s přírodou skrze „zvedací“ terasu - okenici spouštěnou a zvedanou systémem silných řetězů. Tento detail se skvostně mísí do originálního a nápaditého architektonického vyjádření, jehož jednotlivé rysy, které se umně vyhýbají rutinním hypermoderním vzorům, jsou pozitivním svědectvím o tom, jak česká architektura hledá svou identitu, založenou na dobře pochopeném géniu loci. Dům je také pozitivním příkladem harmonizování postaveného s přirozeným a s oddělenou (samozřejmě pouze co se týče formy a myšlenek) krajinou vytvořenou člověkem. Tato forma, kterou můžeme na základě architektonické stupnice označit jako malou, splňuje díky své myšlenkové, kompoziční a umělecké soudržnosti, ale i díky svému terénu a společenské hodnotě klasické požadavky na dobrou architekturu a používá jazyk, který je ryze současný a přiměřený současnosti,“ vyhodnotila a popsala odbroná porota křivoklátský pavilon Stanislava Picka. Smuteční síň v Turnově Tato stavba, která získala Cenu v kategorii Novostavba, je situována na okraji historického centra města, v prostoru mezi dolní částí Městského hřbitova a korytem říčky Stebenky. Osa – cesta, propojující vstup do kostela přes horní a dolní část hřbitova se smuteční síní, bude zakončena pískovcovým obeliskem. Hlavní přístupová cesta jde od ulice Markovy, vedoucí z náměstí, proti toku Stebenky, kolem ostrohu dolní části hřbitova. Stavba využívá částečného rozšíření pozemku do prostoru Městského hřbitova. Na poměrně st