Dnes se z oblaků vyhlídky Žižkovské věže, o které jsme psali před týdnem, sneseme zpět do české kotliny a navštívíme dvě architektonicky zajímavé kavárny. Ačkoliv je od sebe dělí bezmála sto let, mají společné to, že nejsou v Praze, ale naopak v centru větších měst, konkrétně v Plzni a Brně. Jedna z nich je rekonstruovanou secesní památkou, druhá vznikla před rokem jako příklad soudobého pojetí moderního designového interiéru. Jednu z nich zpět do provozu navrátila plzeňský architektonický ateliér Jana Soukupa, druhou v brněnské Zámečnické ulici navrhl ateliér RaW. Měšťanská beseda v Plzni Jednou z vyhlášených kaváren západočeské metropole byla od začátku 20. století Měšťanská beseda v Kopeckého sadech, tedy na promenádní třídě města. Beseda patřila k tradičním kulturním a společenským centrům města; její krásné secesní interiéry jsou po náročné rekonstrukci již několik let opět přístupné veřejnosti. Měšťanskou besedu postavil spolek plzeňských měšťanů stejného jména, který byl založen v roce 1862. Po zhruba čtyřiceti letech své činnosti se členové spolku rozhodli, že si pro svou činnost postaví prostornější a reprezentativnější stavbu. Byla vybrána parcela v centru: polohou atraktivní místo v sadovém okruhu, obepínajícím historické jádro města, ale na druhou stranu poněkud stísněné. Jako architekt budoucí stavby byl osloven profesor Alois Čenský z Prahy. Ten měl pro spolek vypracovat studii a projekt, realizací Besedy pak byla pověřena plzeňská firma ing. Františka Kotka. Stavební práce začaly v roce 1900 a dokončeny byly v prosinci 1901, kdy byl také slavnostně zahájen provoz. Měšťanská beseda před dvěma lety oslavila sto let své existence. Za tu dobu tímto kulturním zařízením prošli snad všichni Plzeňáci: taneční, koncerty, představení pro děti, zájmové kroužky, čaje, diskotéky, maturitní večírky... to všechno Beseda hostila. Budova do Kopeckého sadů nevypadá zvenku velká, nicméně za fasádou se ve dvoře skrývá velký objem. Přední, klubová, část obsahuje v přízemí kavárnu, biliárový sál a restauraci se zázemím, které je částečně umístěné i v podzemí Besedy. V suterénu stavby je také malé divadlo s kapacitou 80 míst a s patřičným zázemím. V 1. patře se nachází Besední sál a Primátorský salónek, ve 2. patře pak baletní sál, klubovna a Reprezentační salónek. Zadní, sálová část objektu pak obsahuje Velký, Malý a Klostermannův sál se zázemím jak pro účinkující, tak pro veřejnost. Jak šel čas Stavba byla majetkem Měšťanské besedy do roku 1950, kdy spolek zanikl. Potom stavbu převzaly Závody V. I. Lenina (tedy místní Škodovka). Ta v padesátých letech provedla úpravy, které architekturu stavby poškodily nejvíce. Jak bylo v té době zvykem, téměř všechny řemeslné prvky byly vyměněny za „moderní“. Postupná devastace reprezentativní stavby plynule pokračovala až začátku devadesátých let minulého století. V 90. letech pak Škodovka přistoupila k opravám: v roce 1995 opravila částečně fasády budovy a začala s rekonstrukcí kuchyně. Oprava celého objektu však byla nad její síly a proto v roce 1999 nabídla budovu k odkoupení městu Plzeň. Znovuzrozená Beseda Obnova Besedy zahrnovala dispoziční a technické úpravy pro rozmístění jednotlivých funkcí tak, aby si vzájemně nepřekážely a umožňovaly dobré využití objektu se všemi jeho nejrůznějšími aktivitami. V obnoveném vstupu byla nově zřízena recepce a prodej vstupenek. Do suterénního divadla bylo zřízeno nové schodiště místo původního, které při stavbě budovy vedlo pouze do technického zázemí. Do kavárny a restaurace autoři rekonstrukce obnovili původní vstupy z chodby a kavárna byla nově propojena s kuchyňským zázemím. V patrech byly z chodeb a hal odstraněny pozdější vestavby kanceláří a Besední sál v prvním patře byl upraven na kino s mobilním hledištěm. Tím se dá sál využít pro řadu účelů. Rekonstrukce & secese „Architektonická obnova takového objektu je považována za zásadní. Východiskem byl původní stav anebo jeho věrohodná dokumentace. Pokud se nedochoval, bylo přistoupeno k doplnění moderním vybavením. Pod nánosy emailu a latexu se vylouplo původní pojednání stěn, bohaté a kvalitní fládry na stropech. Na podlahách hlavní chodby v přízemí došlo k obnově původní ornamentální keramické dlažby, prostory kavárny a biliárového salonku byly pokryty marmoleem. V ostatních prostorách byly ponechány, opraveny či doplněny dřevěné podlahy anebo z litého teraca,“ říká architekt Jan Soukup. Doplňme jen, že o klášteru trapistů, na jehož výstavbě se Ateliér Soukup také podílel, jsme psali zde. Kromě honosně zdobené secesní kavárny, která už dva roky znovu slouží návštěvníkům, jsou ostatní prostory mnohem střídmější, což umožňuje dobré soužití nového vybavení s charakterem prostor. Brněnské onyxové odlesky Naopak brněnská kavárna Onyx, kterou navrhla autorská dvojice Tomáš Rusín a Ivan Wahla, tedy Ateliér RAW, je téměř novým interiérem. V kostce lze označit za oslavu onyxu. Tento nažloutlý iránský kámen architekti umístili v dlouhých pruzích podél všech stěn kavárny a především ho použili na čelní stěnu, která tvoří pozadí kvádru onyxového baru. Přeludná atmosféra kavárny je mimo jiné založena na počítačem řízených nepřímých světlech ve stěnách. Kavárna postupně luminuje od jasně ostře bílé, přes žlutě tlumenou až po jemnou večerní modrou. Tento světelný koncept je hlavní devizou Onyxu: všechny ostatní interiérové prvky a materiály byly volené tak, aby nekonkurovaly celkové světelné koncepci. Převládá mezi nimi bílá, na podlaze je položen netmelený římský travertin a masivní bambusové parkety. Druhý bar je vyrobený z bílého nalévaného skla vlepeného do nerezových hran. Vytříbený interiér café Onyx doplňuje sedací nábytek a podélné lavice z bílé hovězí kůže v kombinaci s bambusovou dýhou a leštěnými nerezovými profily nožek. Jaká by to byla kavárna bez kamenných desek stolků – ty „onyxové“ jsou s deskami z římského travertinu tentokrát leštěnými a zatmelenými. Vstupní portál do kavárny respektoval původní vertikální fasádní otvory domu. Dá se celý otevřít a včetně markýzy ho autoři navrhli z ocelových válcovaných profilů