V dnešním dílu rubriky Architektura se vrátíme v historii nazpět: bezmála osmdesát let k jednomu z pozoruhodných příspěvků české architektury k stylovému vývoji. Řeč je o tuzemském kubismu, zajímavé, nicméně ne dlouho trvající, stylové linii moderní architektury. Důvodem, proč zde nyní připomenout českou architekturu kubismu, jsou hned dvě výstavy, které nyní probíhají v Praze. První z nich nazvaná Architekt Emil Králíček - zapomenutý mistr secese a kubismu probíhá v pražské Galerii Jaroslava Fragnera, o jejímž pozoruhodném programu zde pravidelně referujeme. Výstava, která trvá do 13. února, připomíná pozoruhodné dílo architekta Emila Králíčka (1877-1930). Rodák z Německého Brodu po studiích na pražské stavební průmyslovce pracoval v atelieru prof. Antonína Balšánka a poté, kolem roku 1901, odešel do Darmstadtu, kde působil ve studiu Josefa Marii Olbricha na projektu známé umělecké kolonie. V roce 1903-4 se vrátil do Prahy a pracoval pro různé stavitele. Zejména ve své tvorbě z let 1905 - 1910 uplatnil řadu principů, které znal ze svého darmstadtského pobytu. Vedle arch. Emanuela Josefa Margolda byl Králíček zřejmě jediným Čechem, který měl možnost spolupracovat s jedním z čelných představitelů evropské secese, opavským rodákem J. M. Olbrichem. Po svém návratu pracoval pro různé pražské stavitele, jimž navrhoval průčelí domů. Od 1904 se stal klíčovým projektantem známé stavební firmy Matěj Blecha, pro kterou pracoval do roku 1913, v posledních letech jako její šéfprojektant. Současně navrhoval stavby i pro jiné firmy. Od secese ke kubismu Emil Králíček navrhl desítky domů v Praze, Jičíně, Českém Brodě, Lysé nad Labem, Spálově, chorvatském Splitu nebo Bašce aj. Nejdříve projektoval fasády ve stylu vegetabilní secese ve spolupráci se sochařem prof. Celdou Kloučkem (např. vlastní dům Matěje Blechy na vltavském nábřeží, domy na Senovážném náměstí ad.), poté přešel ke geometrické secesi a moderně (vily Na Zátorce, domy v Karlíně, sokolovna a kostelík v Libni, hotel Zlatá husa, Adamova lékárna, Šupichovy domy na rohu Václavského nám. a Štěpánské ulice ad.). Nejzajímavější je Králíčkovo kubistické období 1912-3. V této době projektoval např. dům v Karmelitské ulici, dům Diamant v ul. Spálené, kubistickou lampu na Jungmannově náměstí (dříve mylně připisovanou V. Hofmanovi), interiér husitské kaple na Žižkově, vilu v Lysé nad Labem nebo hrobku v Mnichově Hradišti a další stavby a detaily. V počtu kubistických realizací nemá u nás Králíček konkurenci. Mimo hlavní proud Ve 20. letech založil Králíček spolu s ing. R. Šolcem vlastní projekční atelier. Projektoval pozoruhodný areál hydroelektrárny ve Spálově, školní budovu v Dušní ulici a další objekty. V roce 1930 spáchal sebevraždu. Jeho tvorba zůstala po desetiletí neznámá, protože u nás prakticky nepublikoval a nepatřil do žádné známé výtvarné skupiny. Rovněž jeho podpis většinou na plánech chybí (dříve plány signovali jen odpovědní stavitelé). Jeho dílem se začal podrobněji zabývat až v osmdesátých letech Zdeněk Lukeš, který o Králíčkovi publikoval několik článků v časopise Umění, Architektura a Zlatý řez (některé ve spolupráci s Janem Svobodou) a v katalogu Český kubismus. Na FAMU pak zadal dokumentaci některých staveb tehdejší studentce a dnes známé fotografce Ester Havlové, která vytvořila vynikající sérii celků a detailů jeho staveb. Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera se opírá především o černobílé fotografie E. Havlové, o několik originálních Králíčkových plánů, které dokazují jeho nevšední kreslířské mistrovství, a o několik nově vyrobených modelů a také různé originální detaily z jeho staveb. Kubista Vlastislav Hofman Druhou výstavou, která nyní přibližuje tvorbu českých kubistů, je rozlehlá expozice nazvaná Vlastislav Hofman 1884-1964 - Kubista nejtvrdošíjnější, která probíhá ve výstavních sálech pražského Obecního domudo 20. února 2005. Architekt Vlastislav Hofman (1884-1964) byl významný představitel jedinečného fenoménu českého kubismu. Vstoupil do dějin moderního umění 1. poloviny 20. století s aktivitou avantgardní Skupiny výtvarných umělců a od počátku v ní platil za nejradikálnějšího stoupence nových myšlenek a také za neobyčejně invenčního tvůrce. Záhy se stává protagonistou kubismu v architektuře a v užitém umění, v němž dosahuje osobitých výsledků. Jeho expresivní založení a vůle k novátorství a k svobodomyslnému pojetí umění se však s ortodoxním zaměřením Skupiny brzy přestává slučovat. Na podzim roku 1912 z ní vystupuje společně s obdobně smýšlejícími bratry Čapky, V. Špálou, J. Chocholem a dalšími umělci a začíná si formovat svoji vlastní uměleckou dráhu. Z té doby pochází také jeho velkorysé řešení úpravy náměstí Fr. Palackého v Praze (1913), a zejména expresivní kresby cyklu F. M. Dostojevskij (1916), které se vzápětí stanou východiskem jeho další umělecké tvorby zaměřené k duchovní a hluboce lidské podstatě. Na sklonku první světové války se Hofman iniciativně podílí na generačním uskupení, které dostává název Tvrdošíjní. Spolu s ním tvoří skupinu malíři J. Čapek, V. Špála, J. Zrzavý, R. Kremlička a O. Marvánek. Poprvé se představují 30. března 1918 ve Weinertově umělecké a aukční síni v Praze. Hofman se zde prezentuje také jako malíř, kreslíř a grafik a v této nově nabyté pozici vystavuje s Tvrdošíjnými na všech jejich domácích a zahraničních akcích. Malbě a kresbě, které procházejí výrazně expresivní, geometrizující, klasicistní a realistickou polohou, se věnuje od té doby stále - paralelně se svým zaměstnáním v pražském magistrátě, v němž se také podílí na stavbách mostů (například Jiráskův most). Od roku 1919, kdy se seznamuje s režisérem K. H. Hilarem a s úspěchem realizuje scénu k Dvořákově dramatu Husité, si doširoka otevírá dráhu divadelního výtvarníka, která mu záhy přináší velké uznání, mezinárodní ohlas a řadu cen. Vedle Hilara, ve kterém nachází spolutvůrce, spolupracuje s K. Dostalem, F. Pujmanem, J. Frejkou a dalšími významnými režiséry. Svou zajímavou tvorbou, slučující smysl pro dramatickou účinnost a vzájemnou provázanost všech složek divadelního projevu, vytváří – od počátku 20. let – základy moderní české scénografie. Jeho jevištní tvorba dostává postupem let řadu poloh: od expresivní přes psychologicky naléhavé a tragické k asketicky oproštěným. Do roku 1957, kdy svoji scénickou aktivitu uzavírá, má na svém kontě téměř 300 divadelních scén, z nichž přes 200 náleželo jen jevišti Národního divadla v Pr