V dnešním dílu rubriky Architektura se podíváme na jednu v Praze naprosto nepřehlédnutelnou stavbu, která dominuje panoramatu města, ať už se díváme odkudkoliv. Řeč bude o technicistní stavbě žižkovského televizního vysílače. Ocelově šedé věže s vyhlídkovými kabinami a bílým anténním vrcholem byly uvedeny do provozu před čtrnácti lety. Někteří Pražané si na „raketu“ asi nikdy nezvyknou. Pro druhé – především pro mladší studenty architektury – dnes žižkovský televizní vysílač od Václava Aulického představuje již klasiku stylu high–tech. Výrazné architektonické dílo s sebou nese silnou emotivní zátěž doby dohasínajícího socialismu, v níž vznikalo. Příběh, na jehož konci je více než dvěstěmetrová elegantní věž, začíná už v roce 1953, kdy v květnu začalo v ČSR pravidelné televizní vysílání. Tehdy televizní signál na území Prahy šířil vysílač umístěný na vrcholu petřínské rozhledny. A protože v případě Petřína šlo o dočasné řešení, dlouho se uvažovalo o tom, kde a jak umístit nový pražský televizní vysílač. V 70. letech rozhlednu už několik let úspěšně ničila koroze, v roce 1979 byla dokonce pro veřejnost uzavřena, takže když se v roce 1978 rozhodlo, že Praha opravdu potřebuje nový televizní vysílač, příběh rakety – nového radiokomunikačního střediska – se posunul o krok dál. Vhodná lokalita se tehdy vybírala z více než deseti různých pražských míst, nakonec byly po řadě peripetií zvoleny Mahlerovy sady. Václav Aulický, autor architektonického řešení se podle svých slov snažil celkový výraz štíhlé stavby pojmout tak, aby co nejméně narušil panoráma města. Velké měřítko, které by do řešení například vnesla jedna mohutná věž zakončená jednou velkou kabinou, se zdálo příliš razantní, takže nakonec navrhl věže tři, ve svisle i vodorovně členěné kompozici. Tato asymetrická sestava komponovaná z hlavní vertikály a dvou kratších opěr je půdorysně řešena jako trojúhelník. Zda se mu to podařilo a technicistní silueta věže je skutečně elegantní, potvrdí až budoucnost. Současníci se na tom zatím příliš neshodují a názory jsou často velmi protichůdné. Pro pořádek nezapomeňme také zmínit, že do diskusí v době vzniku kromě estetických a urbanistických argumentů vstupoval i rozměr zdravotní: obyvatelé okolních ulic se báli, že elektromagnetické záření vysílače bude negativně působit na jejich zdraví. Velké měřítko, které by do řešení vnesla jedna mohutná věž zakončená například kupolí, se zdálo týmu architekta Václava Aulického příliš razantní, takže nakonec navrhl věže tři, ve svisle i vodorovně členěné kompozici. Tato asymetrická sestava komponovaná z hlavní vertikály a dvou kratších opěr je půdorysně řešena jako trojúhelník. Hlavní snahou architektů bylo stavbu odlehčit a zjemnit její měřítko. Postavit v osmdesátých letech při socialistické úrovni stavebnictví technologicky náročnou věž nebylo jednoduché. Co je na ní nejzajímavějšího? Tehdy se ve světě nové věže stavěly většinou ze železobetonu, ten však na obvodu věže vlivem ohýbání a výrazných povětrnostních vlivů někdy praská a koroduje. V době, kdy autoři zpracovávali návrh, tedy v letech 1979 – 1980, bylo na Žižkově podle dostupných údajů jedno z nejhorších životních prostředí v Praze (tehdy ještě nebyla tato oblast plynofikována, většina domácností byla vytápěna tuhými palivy). K němu připočtěme tehdejší obecnou nekvalitu domácího betonu. Spřažená ocelobetonová konstrukce vysílače, kterou tým vedený autorem staticko-konstrukční koncepce věže Jiřím Kozákem nakonec použil, v sobě příznivě spojuje kvality obou materiálů. Kruhové tubusy z oceli mají na své vnitřní straně systém vodorovných výztuh a trnů, které zabezpečují spojení ocelového pláště s cca 30 centimetrů tlustými železobetonovými stěnami. Ocel, která tvoří podstatu konstrukce věže, umožňovala v prvé řadě vcelku jednoduchou a rychlou montáž velkých dílů, v druhé řadě pak korespondovala s architektonickým záměrem vytvořit kompaktní a aerodynamicky příznivý tvar. Tato technologie stavění byla ve své době unikátní a autoři ji stejně jako speciální laminátový plášť chránící anténní systémy po dokončení patentovali. Na základní kámen žižkovského vysílače soudruzi stranického vedení Prahy poklepávali v tehdy jimi oblíbeném ceremoniálu v říjnu 1985. Pak vyrostly tři kruhové tubusy vysoké 134 metrů. Hlavní, který na konci přechází do anténního nástavce, má průměr 6,4 metru, další dva jsou široké 4,8 metru. V hlavním tubusu jsou dva rychlovýtahy, ve dvou dalších je provozní technologický výtah a nouzové požární schodiště. Základ věže tvoří v hloubce 15 metrů uložená železobetonová, čtyři metry silná kruhová deska o průměru 30 metrů. Při takové výšce věže nelze vyloučit výkyv, vypočtená výchylka věže na vrcholu může dosáhnout při prudkém větru až 120 cm. V běžném provozu není žádné komíhání vrcholu věže znatelné, protože ho eliminují speciální kyvadlové tlumiče kmitů. Zkušební provoz věže začal v březnu 1991, od 3. května 1991 věž funguje ve standardním provozu. Televizní vysílač na petřínské rozhledně ukončil svou činnost v červnu 1991. Od té doby zabezpečuje televizní radost Pražanů žižkovská věž. A nejen televizní vysílání: radiokomunikační středisko je koncipováno k různému využití: pokrývá přibližně osmdesát procent území Prahy signálem televizních a rozhlasových stanic, zajišťuje pevné i mobilní telefonické spojení, přenosy dat, jsou zde umístěny rádiové stanice armády, záchranné služby a hasičského sboru. V únoru 1992 byla pro veřejnost zpřístupněna také vyhlídková kabina a vyhlídková restaurace. Rychlovýtah do tří pater věže, z nichž dvě jsou přístupné také pro veřejnost, je výtahem nejen do obrovské výšky, ale jakoby i do jiného světa. Lehce upatlaná skla vyhlídkové síně s nerezovým zábradlím, panoramatická mapa Prahy doplňující nezaměnitelný dezén obkládaček, plastová flóra – restaurace jako vystřižená z diskopříběhu osmdesátých let, kdy se „dařilo, co se dařit mělo…“ Ale nebuďme přehnaně ironičtí – elegantní štíhlá silueta věže v sobě dnes skrývá, podivný design začátku devadesátých let. Původní interiéry koncipované také ve stylu high–tech byly provozovatelem odstraněny. Přichystejte si padesátikorunu, drobné do dalekohledného automatu na vyhlídce a stoupejte vzhůru! V roce 2000 byly na tubus žižkovské věže se souhlasem a za přispění jejího autora instalovány v rámci projektu Praha – Evropské město kultury 2000 plastiky Mimina/Babies od výtvarníka Davida Černého. Televizní vysílač Žižkov Lokalita: Mahlerovy sady 1, Praha 3 Generální projektant: Spojprojekt Praha Autor architektonického řešení: Václav Aulický a kolektiv Spoluautor řešení interiéru: